limerence || taekook/vkook

02 »Nová známost«

Po najezení jsme oba nějak vytuhli. Když jsem se však probudil, byla už noc a Taehyung musel spát dost tvrdě, jelikož krátce po mém probuzení jsem nechtěně praštil hlavou o sklo, které sloužilo jako opora pro mou hlavu. Když jsem totiž otevřel oči, lekl jsem se vlastního odrazu a trochu zpanikařil. Vážně se těším až konečně dorazím domů a hodím se trochu dohromady.
V tom jsem si vzpomněl, že mě má Jimin vyzvednout u vlakového nádraží. Popadl jsem svůj telefon a chystal se mu napsat a zeptat se jestli vše stále platí. Když v tom jsem zvedl hlavu a všiml si Taehyunga jak pokojně spí zachumlaný ve svém svetru. Vypadal jako obrázek, jeho pleť byla tak čistá, jeho rty vypadaly tak... Zatřásl jsem hlavou a sklopil zrak k zemi. Nevydržel jsem to moc dlouho, po pár sekundách jsem svou hlavu opět pomalu zvedl a prohlédl si ho znovu. Cítil jsem se trochu divně, přeci jen sledování spících osob, které ani neznám, není zrovna moc normální. Proto jsem se vrátil zpět k činnosti na mém telefonu, otevřel jsem zprávy a dal konečně vědět Jiminovi.

Jeon Jungkook
Za 25 minut bychom měli dorazit.

Park Jimin
‚bychom'? Já myslel, že jedeš sám.

Jeon Jungkook
Ah-promiň, jen jsem tu někoho potkal. Uvažoval jsem, že bychom ho mohli svézt s námi? Ještě nevím, jestli má nějaký odvoz.

Park Jimin
Znáš ho vůbec?

Jeon Jungkook
Povídali jsme si a zdá se být naprosto v pohodě, není se čeho bát.

Park Jimin
Jestli mu věříš, pak dobrá.
Věřím ti, takže doufám, že nás nedostaneš do nějakého průšvihu.

Jeon Jungkook
Díky Jimine! Tak za pár minut sraz na parkovišti? Očekávám nějaké vřelé přivítaní ♥

Park Jimin
Budu tam čekat! Ještě že mě máš... tak zatím!

Snad tam bude včas... pousmál jsem se a uvědomil si, jak moc mi vlastně tohle třeštidlo chybělo. Ovšem to neznamená, že jsem ochoten tvrdnout v té zimně jen v mikině a tričku někde uprostřed parkoviště.
Pár minut jsem zíral na oblohu plnou hvězd. Světlo v chodbě se rozsvítilo a v odrazu skla jsem uviděl Taehyunga, který lehce pootevřel své oči a podíval se přímo na mě.

Otočil jsem se směrem k němu a řekl „Už jsme skoro u nádraží, nechtěl jsem tě budit." Taehyung si protřel oči a tiše zívl. „Toho si vážím, tenhle spánek jsem potřeboval." Usmál jsem se a odvrátil zrak.

Chystal jsem se zeptat, jestli nechce svézt, ale nervozita opět zaskórovala. Po kratším rozhovoru v mé mysli jsem přeci jen pozvedl hlavu a podíval se na něj. „Máš nějaký odvoz? U nádraží na mě bude čekat můj spolubydlící, mohli bychom tě vzít s sebou."

„Vážně? To by bylo moc milé, nabídku přijímám!" Zacenil zuby a nadšeně začal skládat věci do svého zavazadla.

Do našeho výstupu už zbývalo jen pár minut a já stále neměl všechny věci sbalené. Chaoticky jsem začal strkat věci do batohu a pomalu se spolu s Taehyungem přesunul z kupé k východu. Ani jsem si nebyl stoprocentně jistý, zda mám opravdu všechno u sebe. Jediné, na co jsem myslel v tuto chvíli byla postel a teplá večeře.

Když vlak prudce zastavoval, málem jsem přepadl dozadu, ale v tom mě Taehyung chytl a pomohl mi udržet balanc. Dveře se za krátkou dobu začaly otevírat a já konečně mohl z tohohle pekelného expresu vylézt na čerstvý vzduch. Batoh jsem si hodil na záda a vyrazil s Taehyungem na parkoviště. Když jsme tam dorazili, Jimin tam ovšem ještě nebyl. Jak nečekané.
S Taehyungem jsme si sedli na obrubník a já se chystal napsat mírně výhružnou textovku jen abych ho přinutil trochu šlápnout na plyn. Tváře mi rudly od studeného vzduchu. Taehyung, na rozdíl ode mne, měl na sobě alespoň kabát. Ach, co bych teď dal za takový komfort.
Zaslechl jsem Taehyunga si něco neurčitě zadrmolit.

„Hm?" Ozval jsem se a doufal, že to zopakuje, telefon mě totiž opět odpojil od reality.

Slyšel jsem něco za sebou šustit tak jsem se otočil. Zde však stál Taehyung pouze ve svetru s kabátem v ruce a úsměvem na rtech. Sedl si ke mně mnohem blíž a hodil mi přes ramena jeho kabát.Srdce mi začalo být jako zvon, byl jsem naprosto zmaten a marně se snažil uklidnit. S pootevřenými ústy od úžasu jsem zíral na Taehyunga sedícího těsně vedle mě.

„Nechci abys tu umrzl." Prohrábl si vlasy a zasmál se když se mi podíval do tváře. Hned jsem si uvědomil, jak blbě jsem musel vypadat, zatřásl jsem hlavou a sklopil se celý k telefonu.

Během pár tichých minut jsem zahlédl světla blížící se k parkovišti, byla docela tma, tak jsem už jen doufal, že je to právě Jimin. Když auto přijelo blíže, hlasitě jsem vydechl obláček horkého vzduchu a pomalu se rozeběhl k autu. Jimin vystoupil a usmíval se od ucha k uchu, ani já se nemohl kontrolovat a do očí se mi nahnaly slzy. Bylo to sice jen pár dní, ale připadalo mi to jako věčnost. Objali jsme se a když už Taehyung byl skoro u auta, odtáhl jsem se od Jimina a představil mu chlapce z vlaku. Kluci si potřásli rukama a všichni tři jsme nastoupili do auta. Jimin u volantu, já na místě spolujezdce a Taehyung na zadní sedačce.

Jimin mi dal jeden z těch jeho pohledů, než nastartoval auto, nechápal jsem.
„Hezkej kabát, Kooku." Vykulil jsem oči a uvědomil si, že mám stále na sobě Taehyungův kabát... a je to tu zase. Srdce mi začalo být tak hlasitě, že jsem pomalu neslyšel už ani své myšlenky. Cítil jsem se tak trapně. Kdybych mohl, vystoupil bych a zahučel pod kola auta, které jelo za námi.

„Není vlastně můj, patří Taemu." Mozek na mě ovšem po vyslovení této kraťoučké věty zaútočil a já si uvědomil, že jsem ho oslovil „Tae". Sjel jsem po sedačce trochu níž a snažil se schovat studem do Taeho kabátu. Jak bych si jen teď přál být neviditelným...

„Půjčil jsem mu ho, aby mu nebyla taková zima aspoň na pár minut." Zezadu se ozval chlapcův hluboký hlas se stále nadšeným tónem jako předtím.

„To je od tebe hezké, cizinče." Jimin okamžitě zareagoval. „Kam máš vlastně namířeno?" Zeptal se.

„Původně jedu za kamarády, ale vzhledem k tomu, že je skoro půlnoc, nemyslím si, že je ještě někdo doma. Budou někde v klubu jako vždy. Bude mi stačit, když mě vyhodíte u nějakého hotelu." Tae odpověděl na otázku Jimina.

„Hotel to tedy bud-" Přerušil jsem Jimina v polovině věty. „-Co kdybys přespal u nás?"

Tae se s překvapeným výrazem podíval na mne skrz zpětné zrcátko „Jsi si jist? Nevadilo by vám to?"

„No-" Přerušil jsem opět Jiminův výstup. „-Ne! Jsi vítán, přeci jen jsi se mnou sdílel své jídlo, zabránil mi si zlámat ruce při zastavení vlaku, a dokonce mě zachránil před promrznutím. Zda jsou mé počty správné, zachránil jsi mi život už třikrát v jeden den. To si zaslouží odměnu, nemyslíš?" Usmál jsem se na něj a Tae mi jen úsměv opětoval.

„Dobrá tedy..." Jimin zamumlal.

***

Tak je tu další část! Snad se líbila~
Třetí část plánuji napsat během středy, ale nic neslibuji. Každopádně do soboty by to mělo být venku! :D

Pokud se vám příběh líbí, můžete mi tu zanechat komentář! Moc si ohlasu vážím ♥