limerence || taekook/vkook

01 »Cesta vlakem«

Úzký paprsek slunce mířil rovnou ke mně a nešlo ho ignorovat i přes zavřená víčka. Povedlo se mu to, probudil mě. Když jsem otevřel oči a rozhlédl se kolem, v mém kupé už seděl pouze ten chlapec, kterého jsem zahlédl na minulém vlakovém nástupišti. Musel nastoupit potom co jsem usnul. Seděl jsem u okna a on na úplně druhé straně se sluchátky v uších a očima zaraženýma do nějaké knížky co držel v rukou. Vsadil bych se, že to byla nějaká romantika pro teenagery. Zeptal bych se, ale nevypadal jako někdo, kdo by se rád vybavoval zrovna s někým jako jsem já. Vlakem jsem už jel celé hodiny, a ještě se mi nepovedlo mít celé kupé jen sám pro sebe. Docela otrava, abych byl upřímný. Začal jsem mít hlad, tak jsem se podíval, zda mi ještě něco zbylo z té svačiny, co jsem si koupil před pár hodinami. Marně jsem se snažil nahmatat jakýkoliv tvar připomínající jídlo v kapsách batohu. Tak jsem hrábnul do kapsy od mikiny a jediné co jsem našel byly jen ty nechutně pálivé žvýkačky co jsem si hodil do kapsy ještě před nastoupením do vlaku. V druhé kapse jsem měl pár mincí do automatu, zbytek peněz byl někde na dně mého batohu, který jsem musel neustále zvedat ze země, protože měl tendenci padat každých pár minut kvůli jeho samotné váze.

Po nějaké době jsem si uvědomil, že jsem usnul při textování na telefonu. Na komunikaci skrze internet a datové sítě jsem dost závislý, a proto jsem začal tak trochu vyšilovat, když jsem si uvědomil, že už jsem ho nedržel v rukou. Tiše jsem zamumlal „Kam jsem ho dal..." a na to si rovnou i sám tiše odpověděl „no... jestli jsem ho vůbec někam dal." Otráveně jsem si povzdychl a začal hmatat všude kam mě jen napadlo. Po pár minutách, když jsem skoro přišel o ruku při snaze se dostat do škvírky mezi samotnou stěnou vlaku a mou sedačkou, jsem konečně našel svůj telefon. „Sakra!" špitnul jsem, když jsem uviděl ten počet zmeškaných hovorů od Jimina. Měl jsem chuť ten telefon radši hodit zpátky do škvíry a později se vymluvit na spánek, protože objasňování situace zrovna Jiminovi, není ta nejlehčí záležitost, ale i tak ho mám rád. Je to přeci jen můj nejlepší přítel. Často přehání a bere věci moc vážně, ani bych se nedivil, kdyby mě už nestopoval skrze GPS v telefonu nebo IP adresu mého notebooku, který je momentálně na prahu smrti v převracejícím se batohu naproti mně. Když jsem telefon odemkl, upozornění se jen hrnula. Desítky zpráv od přátel, které jsem nechal na „vidění". Po přečtení pár zpráv, jsem se přestal divit tomu faktu, že jsem usnul. Na několik zpráv jsem ovšem odpověděl a omluvil se za pozdní odpověď. To nejhorší jsem si však nechával až na samotný konec, a to byla právě konverzace s Jiminem. Vzhledem k tomu, že nebyl momentálně online, jsem usoudil, že je ta nejlepší doba pro odpověď. Když jsem však byl u konce a stiskl tlačítko odeslat. Jimin si zprávu hned přečetl. Někdy ho podezřívám, že snad má nějaký senzor, který ho ihned donutí k tomu, aby si zprávy četl na sekundy po odeslání. V tuto chvíli jsem trochu začal panikařit, ale čekal jsem.

Po vyřešení této situace jsem začal řešit další, a to právě můj prázdný žaludek. Do příští zastávky to bylo ještě půl hodiny, myslel jsem si, že se snad uslintám hlady.
Opřel jsem se o sedačku a díval se ven. Snažil jsem se přijít na jiné myšlenky. Venku docela mrzlo, hádal jsem podle toho, co lidé měli oblečené. Stromy opadávaly a já měl krásný výhled na západ slunce, vypadalo to jako by to někdo namaloval. Červená se stínovala do růžové, oranžová do žluté a mraky jen barvy krásně smíchaly do různých tvarů. Krásný výhled mi však překazil tunel, který mě od hřejivých paprsků tak bezcitně odstřihl. V ten moment se malba změnila v můj odraz. Vypadal jsem jako by ze mě něco vysálo všechen život. Pod očima kruhy od nedostatku odpočinku, bledý jsem byl jako smrt a o vlasech ani radši nemluvím. Přehodil jsem si proto mikinu přes hlavu a vrátil se k bezvýznamnému bádání na odpovědi k otázkám, které ani neznám do konce.
Ze zírání jsem už byl znuděný a když jsem se znovu rozhlédl po kupé, všiml jsem si, že ten chlapec už sluchátka v uších nemá, ale knížku stále čte. Nevěděl jsem, zda to není nezdvořilé, ale vážně jsem nevěděl co dělat. To ticho mě ubíjelo. A tak jsem se prostě zeptal „Co to čteš?". Chlapec se ohlédl a skenoval si mě od paty až po hlavu alespoň půl minuty, zůstal ticho tak jsem z pocitu trapnosti řekl „Omlouvám se, nechtěl jsem tě vyrušit." po téhle větě mi ztuhlo v krku a rychle jsem začal cosi hledat v batohu. Vlastně mi šlo jen o to, abychom se na sebe nemuseli dívat jako dva pitomci. Bylo mi jasné, že o konverzaci nestojí.

„Čtu si knihu o historii umění. Mimochodem mé jméno je Taehyung." chlape-Taehyung z ničeho nic odpověděl na mou otázku.

Pootočil jsem hlavu směrem k němu a celkem hlasitě spolkl knedlík co se mi z nervozity udělal v krku.

„Oh, těší mě, já jsem Jungkook." Ruce jsem si z batohu přesunul do kapes a sedl si zpátky do sedačky.

„Cestuješ daleko? Sedíš tu už docela dlouho." Zeptal jsem se.

„Jedu do města za kamarády, co ty? Vzhledem k tomu, že jsi spal při mém nástupu, musel si tu sedět už nějakou dobu." Taehyung se mírně usmál a složil knížku na svůj klín.

„Do města? Pak máme namířeno na stejné místo. Už jsem se bál, že tu zůstanu sedět sám." Pověděl jsem s mírně sarkastickým tónem ke konci věty.

Taehyung se na mou odpověď pouze mile usmál a začal se pohrabovat ve svém zavazadle. Nevím, zda je to divné, ale tenhle kluk má fakt krásný úsměv, pokaždé když pokřiví koutky úst mě nutí se usmát také. Pomalu jsem zapomínal na svůj hlad... tedy aspoň do té doby, dokud mi můj žaludek hlasitě dal najevo, že je stále v mé přítomnosti. Taehyung se ohlédl, když uslyšel můj žaludek bručet přes celé kupé. S nakažlivým úsměvem na rtech vytáhl z batohu svou svačinu. Chvilku jsem si pomyslel „Tohle mi přece nemůže právě teď udělat!" Vonělo to nádherně, musel jsem dokonce i zahánět sliny, byl jsem vážně jen kousek od toho, abych nechal to zvíře ve mně zvítězit a urval Taehyungovi ruku i s tím jídlem.

„Tady máš." Taehyung natáhl ruku směrem ke mně a ochotně se vzdával své svačiny.

***

Doufám, že se vám příběh bude líbit :) Začala jsem ho psát při poslouchání songu 'Spring Day' tak jsem se trochu nechala inspirovat. Předem se omlouvám za všechny pravopisné chyby a čárky, které se mi vytratily před nosem.

Budu se snažit psát alespoň dva díly do týdne, ale hodně záleží na škole a programu v mém volném čase. Každopádně se pokusím vás nenechat čekat dlouho :)