limerence || taekook/vkook

24 »Slabý puls«

Přímo naproti mně stál Jimin, neboť to mi tvář chlapce přede mnou připomínala. Jeho tělo nikoliv. Byl vyhublý, tváře mu propadaly a oči se sotva dokázaly otevřít. Nevypadal vůbec jako ten Jimin, kterého jsem viděl na videu. Z tohohle musím usoudit, že video zpráva byla natočená alespoň měsíc zpět, ale dostal se k odeslání až včera. Do očí se mi nahrnuly slzy, když jsem ho spatřil v této podobě. Jimin byl vždy usměvavý a šťastný kluk, takhle jsem ho doopravdy ještě neviděl.

„Kooku?" Ozvalo se z úst drobné postavy stojící přede mnou.

„Už jsem tady, promiň." Přitáhl jsem ho do silného obětí a šeptal do jeho vlásků, jak moc mě to mrzí.

Po chvilce jsem začal cítit, jak mou hruď zahalují jeho slzy a jak se jeho ruce pevně obmotaly kolem mých zad. Po pár minutkách jsem se odtáhl a nabídl mu kapesník. Také jsem se zeptal, zdali bychom se nemohli přesunout do obývacího pokoje za Taehyungem. Přikývl.

Když jsme přišli do obývacího pokoje, všiml jsem si Taehyungova vystrašeného pohledu. Samozřejmě jsem věděl, že ani jeden z nás ho nechce vystrašit, tak jsme oba předstírali, že je všechno v pořádku. Nebylo to nic příjemného, jelikož jsem vážně strach se zeptat, co se vlastně stalo. Dal jsem Taemu signál, aby se posadil na gauč, jelikož tam jsem měl s Jiminem namířeno. Poté jsme se všichni usadili a pouze na sebe házely zmatené pohledy. Nevěděl jsem, kde začít. Stále jsem se vinil za všechno, co jsem viděl. Jen při pohledu na to chlapcovo křehké tělo se mi ze sebe udělalo zle. Kdybych tu býval byl, třeba by se tohle vůbec nestalo.

„Jimine, jak se máš?" Zeptal se Taehyung.

„Jsem neskutečně šťastný, že jste přijeli." Jimin se usmál, ale skoro to vypadalo, jako by se k tomu snažil donutit.

„Omlouvám se, tak strašně moc se omlouvám." Ucítil jsem Taehyungovu ruku na svém koleni, když jsem vyřkl tato slova. Při navázání očního kontaktu jsem si uvědomil, že asi moc pospíchám.

Jimin se podíval na strop a vydechl. „To je kvůli tomu, jak vypadám že? Jsem troska. Neviň se, můžu si za to sám." Prohrábl si vlasy a svou ruku napřáhl ke skoro prázdné lahvi alkoholu na stolku před ním. „Nevolal ti Jin?"

Vytáhl jsem svůj telefon, ale Jinovo číslo nebylo nikde k nalezení. „Ne, nevolal, proč se ptáš?"

Zasmál se a kopl do sebe obsah látky z lahve. „Na tom už nezáleží." Do očí se mu nahrnuly slzy a on se je pokoušel zase zahnat zpět. Neměl jsem naprosto žádné tušení, co se mu právě honí hlavou. Tohle musí mít nějaký příběh. Něco se stalo. Něco, o čem mi nechce nic říct a právě to mě ubíjí.

„Jimine? Co se stalo?" Zeptal jsem se a vzápětí pevně uchytil Taehyungovu ruku, abych nezačal zbytečně vyšilovat. Věděl jsem, že to, co uslyším, se mi nebude líbit a právě proto jsem potřeboval vědět, že tu nejsem sám.

Jimin si promnul oči a svraštil obočí. Jako by ho začala bolet hlava. „Pohádal jsem se s Jinem, to byla poslední kapka k mému vzteku. Nic nejím. Teda pokud nepočítáš tyhle sračky," poukázal rukou na krabičku prášků proti depresi. „ty ses mi neozýval, nikdo se mi neozýval. Začal jsem pít víc. To video, které jsem ti včera poslal nebylo nové, točil jsem ho pár týdnů po tvém odjezdu s Taem." Jeho hlas začal být jemnější a roztřesenější. Mé sevření Taeho ruky, začalo být pevnější, neboť jsem začínal být více nervózní. „Eun-bi se odstěhovala, tak jsme se rozešli, jelikož já na vztahy na dálku opravdu nemám sílu. Nechtěl jsem ti kazit..." Jimin z ničeho nic přestal mluvit. V místnosti nastalo ticho. Jeho oči se začaly zavírat a on upadl na bok na sedačku. Taehyung i já jsme se k němu rozeběhli a snažili se ho probudit, ale marně. Musel omdlít. Neměl jsem tušení, co se to sakra děje.

„Zavolej sanitku!" Taehyung zakřičel.

Okamžitě jsem popadl telefon a vytočil místní nemocnici. Po sdělení informací, které jsem měl, jsem byl informován o brzkém příjezdu sanitářů. Díky bohu byt nebyl daleko od nemocnice, takže příjezd trval opravdu krátkou dobu. Taehyung přidržoval Jiminovu hlavu v pozici, aby se neudusil nebo nepřestal dýchat. Já jsem pouze seděl na sedačce a naprosto se ztrácel ve strachu. Byl jsem ticho, ale uvnitř mé hlavy bylo probuzeno peklo, které jsem již jednou prožil s Taehyungem. Všechno se mi začalo vracet. Prsty jsem si zajel do svých vlasů tak silně, že jsem si je skoro vytrhal. Taehyung na mě kričel, ale já neslyšel nic. Přes své myšlenky jsem nedokázal vnímat vůbec nic. Přehlučovaly naprosto všechno.

Poté ovšem siréna sanitky začala propichovat mé ušní bubínky a během minuty sanitáři byli v bytě a obklíčili Jimina. Oči mi kmitaly z jedné tváře na další a já se snažil najít marně bod klidu. Jako bych byl zmrazen v momentu, na který bych nejradši okamžitě zapomněl. Nebyl jsem schopen se ani postavit, kolena se mi třásla a mé tělo pohltil nepříjemný chlad strachu a obav.

Když jsem ucítil teplé sevření kolem mého pasu, probudil jsem se ze svého osobního vězení a spatřil Taehyunga, který mě pevně objímal. Otočil jsem se k němu a padl mu kolem krku. Nehty jsem se zaryl do látky jeho oblečení a tulil se k němu snad ještě víc než včera večer.

„Jedete s námi nebo máte vlastní odvoz? Budeme potřebovat vaši asistenci pro doplnění informací." Zeptal se muž stojící za nosítky, na kterých ležel Jimin.

„Máme vlastní odvoz, budeme těsně za vámi." Taehyung odpověděl.

„Dobrá. Hoši jdeme! Pohyb, musíme ho dostat do sanitky co nejdříve! Má slabý puls a špatné dýchání!" Sanitář začal svolávat na zbytek svého týmu.

Hlavu jsem zabořil do Taehyngova ramene a začal tiše vzlykat. Cítil jsem jeho ruce hladit má záda. Jeho hluboký hlas mi našeptával, jak vše bude v pořádku, ale tentokrát jsem opravdu nevěděl, co čekat.

- o pár minut později -

Vyčkávali jsme před místností, ve které se Jimin nacházel. Bylo nám zakázáno vstoupit dovnitř, jelikož jsme nebyli ani jeden jeho rodina. Celý jsem se třásl, ale díky Taeho podpoře jsem se cítil alespoň trochu při smyslech. Už jsem se podruhé ocitl v této situaci a stále to nesnáším.. je to příšerný pocit, když nevíte, zdali je ten člověk, na kterém vám tolik záleží, v pořádku či ne. Musíte jen sedět a modlit ze za nejlepší možnost, která se může stát. Celou dobou mi hlavou vrtalo, co se muselo stát, že se tak celý skácel k zemi, jako by mu duše chyběla. Nechtěl jsem dělat ukvapené závěry, tak jsem se rozhodl radši počkat na zprávu od doktora či sestry.

Dveře se konečně otevřely a naproti nám vyšel mladý doktor s neutrálním výrazem.

„Vy jste jeho přátelé?"

„Ano." Taehyung odpověděl za nás oba, jelikož vycítil, že stále nejsem schopen přímé konverzace.

„Park Jimin bude v pořádku. Jeho rodina je už na cestě. S jejich povolením vám také teď mohu sdělit informace o Jiminovu současném stavu."

Oddychl jsem si, když nám bylo sděleno, že bude v pořádku a přikývl jsem.

„Je velice podvyživený a nedostávalo se mu moc tekutin. Topil se v alkoholu, proto omdlel. Podle jeho výsledků můžeme předpokládat nespavost, která musela mít vliv na jeho duševní stav. Nějakou dobu si momentálně pobude v nemocnici. S povolením jeho rodiny, můžete vstoupit dovnitř, ale pouze na chvíli." Doktor dokončil svou větu a podíval se na Taeho, který zase navázal oční kontakt se mnou.

„Jsi připraven?" Zeptal se opatrně.

Přikývl jsem a následoval doktora dovnitř pokoje. Jimin byl napojen na jakési přístroje a kanylu s potravou. Jeho tělíčko bylo snad ještě drobnější v tom nemocničním oděvu. Usadil jsem se vedle jeho postele a pevně uchytil jeho ruku.

Když se ovšem Taehyungova ruka dotkla mého ramene, přepadl mě jakýsi pocit vzteku. Nevěděl jsem proč, asi toho na mě už bylo moc, ale prudce jsem se sebou škubl a nahlédl mu do očí. „Nech mě bejt. Jdi domů, Tae." Odstrčil jsem jeho ruku a cítil, jak se mi začíná hlas znovu třást.

***

A je tu další část! Trochu jsem s tímto dílem zápasila, tak se omlouvám, pokud je o něco slabší než ty ostatní. Jediné, co vám mohu slíbit je, že ten další bude určitě lepší! :)