limerence || taekook/vkook

16 »Krvavé výčitky«

K této části jsem přiložila playlist věnovaný velice talentovanému člověku jehož jméno je Kim Jonghyun, člen velice populární kpop skupiny jménem SHINee.
Bohužel nás tento anděl před pár dny opustil. Odpočívej v pokoji ♥

***

Nebyl čas se zabývat tím násilníkem, rychle jsem běžel k Taemu. Padl mi do náruče. Okamžitě jsem mu podepřel hlavu, aby se nezadusil. Ruce se mi třásly. Sníh se okolo mne barvil do ruda. Slyšel jsem jeho těžké výdechy. Do očí se mi hrnuly slzy. Křičel jsem o pomoc. Marně jsem snažil zastavit krvácení přitlačením na ránu. Taehyung pevně svíral mou dlaň, kterou jsem tlačil na místo bodnutí, a stále opakoval tu stejnou frázi.

„Miluju tě, Jungkooku. Miluju tě."

Nedokázal jsem odpovědět, neboť to byla moje vina. Kdybych býval se otočil dříve, či vůbec do toho klubu nešel. Nic z tohohle by se nestalo. Kdo ví, jestli bude v pořádku. Mám neskutečný strach.

Vytočil jsem číslo záchranky a nahlásil stav situace. Okamžitě vyrazili na cestu, ale musel jsem Taehyunga přesunout z uličky, ve které jsme se momentálně nacházeli, k nejbližší cestě.

„Tae... teď mě musít poslouchat." Přes prudký proud slz jsem skoro nebyl schopen mluvit. Celý jsem se třásl.

„Mu-musím tě teď přenést k támhleté lampě. Prosím, nepřestávej se mnou mluvit. Musíš se mnou mluvit." Opatrně jsem ho začal zvedat ze země.

Křičel bolestí.

Když jsem ho konečně pevně držel ve svém náručí, šel jsem tak rychle, jak jsem mohl za světlem lampy před námi.

„O-Omlouvám se." Vykoktal slabším hlasem.

„Neomlouvej se, je to má chyba." Okamžitě jsem odpověděl.

„Neměli jsme sem chodit...Byl to můj nápad." Podíval se mi do tváře. „Nebreč. Věřím ti."

To snad ne... u naší večeře jsem mu řekl, že všechno bude v pořádku, ať mi věří. Proč mi tohle dělá, je to celé moje chyba. Jak jsem mu mohl takhle ublížit.

Když jsem už myslel, že padnu k zemi též, konečně jsme se dostali až k silnici. Opatrně jsem ho posadil na nejbližší schod a nevytrvale čekal na záchranku. Už by tu měli být, tímhle tempem akorát vykrvácí. Při každém pohledu na jeho roztřesené tělo mi srdcem prostřelil šíp. Tak moc jsem si přál, abychom si mohli v tuto chvíli vyměnit místo. Nikdy jsem ho nechtěl takhle vidět. Při pomyšlení, že nesu většinu viny, se mi dělá špatně od žaludku.

„Tae, je mi to tak moc líto." Vykoktal jsem skrze mé sevřené hrdlo.
Otočil hlavu směrem ke mně.

„Jungkooku, podívej se nad sebe. Hvězd je dnes plná obloha." Odkašlal si s jemný stenem bolesti. „Sice jsem si přál, abych se na tenhle výhled mohl s tebou podívat za jiných okolností...ale důležité je, že jsi tu se mnou."

I přes tu všechnu bolest se usmál a sevřel mou ruku pevněji. Po jeho levé tváři stékala slza třpytící se díky lampě, pod kterou jsme seděli.

„Jak můžeš teď být tak klidný?" Usmál jsem se a palcem setřel slzu z jeho tváře.

Prsty jsem mu vjel do vlasů a jemně ho hladil. Jenže to už jsem si všiml, že se jeho oči začaly zavírat. Srdce mi začalo bušit v hrudi, jako by se chtělo vydrásat napovrch.

„Tohle mi nedělej...prosím, vzbuď se." Instinktivně jsem se naklonil je ho ústům a poslouchal, zda stále dýchá či ne.

„Díky bohu, jsi tu stále se mnou." Oddechl jsem si, ale stále nevěděl, co se děje. Začal jsem mírně panikařit a rozhlížet se po obou stranách silnice. Pak jsem si toho všiml, v dálce se začala ozývat siréna sanitky a po pár sekundách jsem spatřil i problikávající se světla, která se odrážela od budov zpět ke mně.