limerence || taekook/vkook

25 »Město světel«

Ke čtení si můžete pustit výše uvedený playlist 🖤
✨ Užijte si poklidně čtení, kapitola je delší ✨

***

V pozdějších večerních hodinách jsem se vrátil zpět domů naprosto vyčerpán a otráven ze všeho toho zmatku. Vypadá to, že náš volný čas s Taem se znovu změnil na naprostý chaos. Promnul jsem si oči a přistoupil ke vstupním dveřím k bytovému komplexu, kde se i Taehyungův domov nacházel, a marně se snažil uklidnit, abych nevypadal jako naprostá troska i před jeho očima. A k tomu se stále cítím špatně za své chování v nemocnici. Nechtěl jsem ho tak odstrčit, jen toho na mě bylo moc od té doby, kdy se na to přišlo. Těch posledních několik měsíců bylo doslova ztělesněné zlo. Našla by se tu pouze hrst těch pozitivních věcí a vzpomínek, které jsem nasbíral. Nedokázal jsem se přinutit otevřít dveře, nýbrž vstoupit dovnitř díky tomu pocitu hněvu a smutku, co se uvnitř mé mysli uhnízdil.

Odstoupil jsem od dveří, a nakonec se donutil k prodloužení dnešního dne procházkou po městě. Uchýlil jsem se dojít na lokaci, na kterou jsem se vždy chtěl podívat, neboť mi přišla velice sympatická svým tichým prostředím. Sice to byla dálka a není zrovna dvakrát lehké se dostat na vrchol vyhlídky, ale potřeboval jsem pořádnou dávku klidu a ticha po dnešním dni.

Když se má podrážka odrazila od posledního schodu a já celý udýchaný konečně spatřil tu krásu rozhledu, okamžitě jsem na několik momentů zapomněl absolutně na všechno a má mysl byla znovu volná. Bohužel to ale doopravdy bylo pouze na určitý čas, který netrval příliš dlouho. I přesto jsem se dokopal k dokončení toho, čeho jsem chtěl dosáhnout příchodem na tohle místo. Podíval jsem se do všech stran, zdali jsem tu doopravdy sám a poté přistoupil blíže k zábradlí u okraje. Nahlédl jsem do dálky a spatřil ten krásný výhled znovu. Světla lamp v ulicích, rozsvícené pracovní panelové budovy a obchoďáky vytvořily přesně to, co jsem potřeboval. Několikrát jsem zamrkal, neboť se můj zrak stával rozmazanějším a já nechtěl o tu krásu přijít. Snažil jsem se rozmazanosti viditelnosti zbavit, ale nic nezabíralo. Můj nos se začal cítit plnějším a mé tváře hořely, jako bych měl horečku. Můj hlas se začal třást a mé tělo ztrácelo na síle. Uchytil jsem pevně zábradlí jednou rukou a tou druhou naposledy promnul své oči rukávem od mikiny.

„Já brečím? Zas? Ha..."

Vydechl jsem a uviděl jemný obláček vzlétající k obloze od mých úst odcházet. Svou druhou rukou jsem uchytil zábradlí stejně silně, ale hlavu jsem vztyčenou nedokázal udržet. Cítil jsem se sám, smutný, naštvaný, poražený, nedokázal jsem přes neustálé boje v mém nitru vydržet nadále silný jako doposud.

„Tae... Tae, kde jsi? Já nevím, co se děje." Zamumlal jsem.

Při otevření svých úst jsem ochutil slanost mých slz. Pokaždé když studený vítr stoupl mou tvář ovinul pocit mrazu. Hořké slzy jsem se marně snažil zastavit, ale nemohl jsem. Připadal jsem si zlomený. Potřeboval jsem to všechno dostat ze sebe. Ohlédl jsem se tedy ještě jednou pro konečné ujištění, že jsem zde sám a když se tak stalo, odvrátil jsem zrak zpět před sebe.

„Proč se tohle děje...?" Špitl jsem a pomalu začal zvedat svou hlavu napříč výhledu na město.

„Proč jste všichni tak krutý?!" Zasmál jsem se i přes smutek, který mi lámal srdce.

„K čemu je bůh a nějaká připosraná víra, když beztak nic nepomáhá?! Proč by si někdo přál pobodání mého přítele?! Proč by si někdo přál zničení života mého nejlepšího kamaráda?! Proč by mě kurva někdo udělal tak bezmocným a hodil kostky na stůl s tím, že tohle je má hra a nikdo jiný s tím nic nezmůže udělat?!" Rozhořčeně jsem vykřikl do dále.