limerence || taekook/vkook

11 »Zimní ples«

Po třech dnech mírné deprese nadešlo to datum. Většinu dne jsem strávil doma především pomáháním Jiminovi s výběrem obleku a těch jeho rozhovorů, na které si sám odpovídal. Snažil jsem se dovolat Taemu, ale nějak mi nezvedal telefon, tak jsem se na to vybodl.

Na hodinách odbila sedmá večerní hodina, Jimin vystřelil s kyticí růží za tou jeho vyvolenou a mně už došlo, že je načase vyrazit též.
Když jsem opustil svůj byt, sešel schody do přízemí a otevřel hlavní dveře od budovy, drobné vločky padaly z černo černé oblohy a zachytávaly se do mých tmavě zabarvených vlasů. Z chladu mě po pár krátkých minutách začaly štípat tváře a bylo jen otázkou času kdy mráz napadne i mé dlaně. Nebyl jsem nijak teple oblečen, přes oblek jsem si jen hodil kabát a zřejmě si myslel, že mě zima rozhodně trápit nebude.

Už uběhlo takových patnáct minut, co jsem se jen tak procházel po zasněžených cestách osvícenými lampami a přemýšlel, jaké by to bylo, kdybych ho nikdy nepotkal... zda by to bylo lepší či horší. Po chvíli mě -díky bohu- tyto myšlenky přešly a věnoval jsem se dál touláním k samotné hale, kde se ples koná.

„Ah ne..." Šeptl jsem, když jsem si uvědomil, že jsem právě vešel do slepé ulice. Zkontroloval jsem si tedy čas a vzhledem k tomu, že mi zbývalo ještě pár minut, dovolil jsem se zdržet. Stejně tam jdu jen kvůli Jiminovi.

Mé tiché kroky se odrážely od všech stěn budov kolem, zatímco jsem se ze zvědavosti rozhodl prozkoumat tuto slepou ulici. Nahlédl jsem do vitrín obchodů, jenž byly po mé levé straně. Pochmurné světlo, které každou sekundou tlumilo svou naděj svítit, sloužilo k osvícení slepých figurín, kteréž stály za výrazně starým a opotřebeným sklem. Byly oblečené v nádherných temně modrých šatech, které se zdály být na první pohled elegantní, ale zároveň vyzývavé. Výstřih byl posetý třpytkami připomínající odraz hvězd večerního oceánu. Nedokázal jsem přestat obdivovat tuto precizní, jemnou, a tak velice minimalistickou práci. Zrakem jsem přejel snad po každé niti, co držela takzvané hvězdy pohromadě. Škoda, že je nemohou vidět i samy figuríny.

V tom jsem ale v odrazu výlohy zpozoroval i jinou tvář, která ovšem neobdivovala tu pečlivou práci, nýbrž veškerá pozornost patřila pouze mně. Když se naše pohledy setkaly ve zlomu jediné sekundy jsem se otočil a věnoval vcelku vyděšený pohled osobě stojící naproti mně. Měla šátek omotaný kolem úst. Ovšem tyto oči jsem už někde viděl, tyto hnědé vlasy vyčnívající z pletené čepice... Já tuhle osobu znám. Znejistil jsem. Udělal jsem krok zpět. Ruce jsem vytáhl z kapes a opřel jsem se o výlohu, ke které jsem ještě před chvílí stál čelem. Prsty jsem nahmatal jemné rýhy od klíčů na výstavním skle, a i přes tu průhlednou překážku vycítil novotu těch půlnočních šatů. Stále jsem nemohl dostat z hlavy myšlenku, že stále něco přehlížím. Ty oči, vlasy, postava. Není to snad...?

Pocit nejistoty mi probíjel srdce. Světlo začalo nabírat energii, kterou zase po chvíli ztrácelo. Jako by každá kapka mého strachu dávala a zase odebírala na síle tohoto světla. Nedokázal jsem se soustředit na nic jiného než ty oči. Čím byl tento člověk blíže, tím více odrazy v jeho očích byly jasnější. Odstoupil jsem od výlohy a sebevědomým krokem došel až k němu, sňal jsem ten rudý šátek, který mi blokoval rozeznání jeho tváře a do mých očí se nahnaly slzy štěstí. Na obličeji se mi vytvořil velký upřímný úsměv, který znovu vyvolala jeho samotná přítomnost. Byl to Taehyung. Ovšem, že to byl on, kdo jiný by mě dokázal takhle vyděsit uprostřed ulice a pak mě udělat tak neskutečně šťastným.

„Blbečku, myslel jsem si, že jsi nějaký vrah." Hlasitě jsem se zasmál a praštil ho do ramene.

„Tak já pracuji dvakrát víc, než bych měl- jen abych stihl ten ples a ty mi budeš nadávat?" Celý výklad měl sarkastický podtón, tak jsme se jen oba zasmáli a konečně se objali. Nemohl jsem tomu uvěřit, on je opravdu tady.