Sbírka malých neřestí

Tajemný hulvát

Ležela jsem ve vaně s bublinkami a stále jsem se nemohla začíst. Písmenka vůbec nedávala smysl a já se ztrácela ve své hlavě. Sluchátka mě oddělovala od okolního světa, ale ten na mě stále nedbale dotíral z mých myšlenek. Sakra. Naštvaná jsem mrskla knížku na zem a vyndala sluchátka z uší. Uvolnila jsem své vlasy z drdolu a nechala je dopadnout na mokrá ramena. Rychle jsem se potopila pod hladinu a zůstala jen tak ležet než mi došla zásoba kyslíku. S prudkým nádechem jsem se vynořila a začala klidnit dech. Držela jsem se okraje vany a snažila se začít uvažovat. Není asi nic neobvyklého, že se vám do sexu začnou míchat emoce, ale já zároveň věděla, že je to čiré zoufalství. Minulost se opakuje. Daniel a já si rozumíme v posteli a jako kamarádi, ale nikdy by to nefungovalo ve vztahu. Daniel se bojí vztahu jako čert kříže. Miluje užívání si a nezodpovědnost víc než já, jelikož on balancuje na hranici snesitelnosti. Než jsem byla jako on, tak jsem se o něj bála. Pak mě donutil pustit otěže a já mu neměla, co vyčítat. Je příjemné neřešit. Vzít si, co chceš a být tím čím chceš být.
Vím, jak bych se mohla dostat z tohohle koloběhu. Zamilovat se. Najít někoho, kdo chápe a bude mít podobné touhy. Jonáš byl krok mimo, Adam byl krok mimo. Třeba by to s Danielem přece jen šlo... jenže já nechtěla. Hluboko uvnitř jsem to vždy věděla. Líbí se mi, mám ho ráda, ale je to moje výplň prázdnoty, kterou jsem pociťovala od zklamání s Jonášem. Tohle nemá smysl. Rychle jsem dokončila koupel a veškeré myšlenky, které neobsahovaly mytí hlavy, jsem okamžitě zapudila. Rovnou jsem otevřela okno, aby do koupelny šel čerstvý vzduch a pára z koupele utíkala rychleji. Naskočila mi jemná husina na kůži, tak jsem se zabalila do županu. Vlasy jsem vysušila fénem a následně je vyžehlila do objemné hřívy. Dneska jsem měla chuť na make-up. Udělala jsem si černé kouřovky, které dávaly vyniknout mým zeleným očím. Spokojeně jsem se na sebe usmála. Kočka.

V pokoji jsem si vzala na sebe červené pouzdrové šaty a koženou bundu. Potrpěla jsem si na upravené nehty, které měly vždy červenou barvu. Outfit jsem dozdobila hodinkami. Proč se vlastně, tak snažím? Před začátkem stáže jsem se měla jít nahlásit do redakce a obeznámit se se základními povinnostmi a pravidly. Poslední závěrečná tečka byly černé lodičky, které byly tak akorát vysoké na denní chození.

Město bylo ucpané, a tudíž se vyplatilo jít pěšky. Díky bohu, že má nová práce byla jen pár ulic od mého domova. Když jsem šla, tak jsem cítila obdivné či odsuzující pohledy mířené k mé osobě. Ať se jdou lidi vycpat, pomyslela jsem si.

Po půl hodiny svižné chůze jsem došla k budově, kde sídlela kancelář časopisu NOW. Na recepci byla milá a velmi mladá slečna, která okamžitě věděla, kdo jsem. Trochu děsivé, ale asi by mě nemělo překvapit, že v dnešní době facebooku, není těžké zjistit, jak vypadáte a jestli jste v pubertě sledovala Stmívání. Ano, přiznávám do teď jsem to z profilu nesmazala. Poslala mě do kanceláře pana Bohumila Jánského, což byl můj budoucí nejvyšší nadřízený a zároveň majitel. Při čekání jsem si ho stihla progooglovat. Byl to postarší pán ve věku tak mého otce, co vlastnil několik časopisů, rádio a televizi. Našla jsem několik fotek, kde se ho snažili nezkušení novináři srovnávat s Babišem. Trochu mě pobavilo, že jakmile je někdo charismatický podnikatel, tak musí být hned jako Andrej. Usměvavá sekretářka mě poslala dovnitř kanceláře. Fascinovalo mě, jak se tu všichni neustále usmívají. Na čem asi jedou? Předpokládám, že tu nemají společenskou místnost pro skupinové orgie. Já vím, to může napadnout jen mě.

Sebejistě vstoupím do kanceláře, kde na mě ale čeká celkem mladý muž. Byl podobný tomu, kterého jsem našla na internetu, ale rozhodně, tak o dvacet let mladší.

„Dobrý den, slečno Lurie Holíková. Jsem Adrian Jánský, syn Bohumila Jánského." Podal mi ruku a usmál se.
Přijala jsem ruku a pozdrav oplatila. Rukou mi pokynul ať se posadím.
Vzal si do ruky složku, která byla nadepsaná úhledným písmem a stálo na ní mé jméno. Se zaujetím si četl informace, které v ní byly. Mám naprosto vzorový životopis a studuju kvalitní školu. Nemohli si vybrat líp, tím jsem si byla jistá. V ročníku jsem excelovala a byla jsem oblíbenkyní. Zkoumavě jsem si prohlížela Adriana. Byl to vysoký muž s hnědými vlasy a namakanými rameny. Dal by se nazvat přitažlivým, ale něco mi na něm nesedělo. Jeho úzké rty byly přísné a oči, tak tmavé až jsem přemýšlela zda nemá čočky. Je mi povědomí, pomyslela jsem si. Určitě jsem ho viděla na nějaké párty. Snažila jsem si vzpomenout, kde jen jsem ho mohla vidět, když mi to došlo.
„Vy jste do mě včera narazil před nákupním centrem a já kvůli vám spadla." Řekla jsem v šoku, když jsem uvědomila, kdo to je.
On jen zvednul oči od složky a pořádně se na mě podíval. „Včera jste nebyla, tak nalíčená."
Povytáhla jsem obočí v šoku. Došla mi slova. Neexistoval argument, kterým bych ho neposlala do prdele a já tuhle stáž potřebovala k dokončení ročníku. Když jsem zůstala mlčet, tak jen sklopil oči zpět do složky a dál ji studoval.