Catfished (H.S.) TRANSLATION

Setkání

Mé srdce bilo v mé hrudi. Slyšel jsem každé udeření v mých uších. Bylo to ohlušující. Stál jsem ve vstupu do parku. Za tři minuty mělo být devět hodin. 

Posunul jsem si výš na nos své sluneční brýle a poupravil jsem svou kapuci od mikiny. Nenáviděl jsem přestrojení, ale ráno na letišti mě málem rozcupovalo přes sto fanynek. Nechtěl jsem, aby mě někdo poznal do té doby, než se Matt ukáže. Mé sluneční brýle a kapuce mi zakrývaly většinu mého obličeje, takže nebylo tak těžké se skrývat.

Pohlédl jsem znovu na své hodinky. Za dvě minuty devět. Bylo to teď, anebo nikdy.

Prošel jsem dolů alejí, která vedla do parku. Matt mi řekla, že se setkáme u rybníku, o kterém jsem nevěděl, kde tady je. Chtěl jsem zastavit a někoho se zeptat, ale pak jsem si uvědomil, že je to moc velký risk a pokračoval jsem dál.

Spatřil jsem rybníček a já si hluboce oddychl z toho, že se nemusím nikoho ptát. Pomalu jsem se k nádrží blížil a ještě pomaleji jsem dýchal. Všiml jsem si mladé dívky, která seděla na lavičce, jenž byla kousek od rybníka. Nechtěl jsem si říkat, že to byla ona, ale vzhledem k tomu, že se pořád kolem sebe rozhlížela, jako kdyby na někoho čekala, tak jsem si řekl, že to je nejspíš ona.

Přišel jsem za ní a odkašlal jsem si. Otočila se a bylo vidět, jak přes její tvář přejel závan obav. Páni, ve skutečnosti byla ještě hezčí.

"Můžu vám nějak pomoct?" zeptala se mě, když jsem nic neříkal.

Odkašlal jsem se a snažil se mluvit potichu a pomalu, aby nebyl znatelný můj britský přízvuk.

"Máte tu volno?" optal jsem se a ukázal na druhý konec lavičky. Podívala se na displej svého telefonu a pak si hlasitě povzdechla. 

"Ano, asi ano."

V tichosti jsem se posadil a nastalo trapné ticho.

Oba dva jsme se zadívali na ten veliký rybník, na kterém si v klidu plavalo několik kachen.

"Čekáte na někoho?" zeptal jsem se tak potichu, až mi připadalo, že šeptám.

"Ano, ale nevím, jestli se tu ukáže...," zamumlala a znovu se rozhlédla, "už tu měl být tak deset minut."

"Jsem si jistý, že už je blízko," podotkl jsem a stále sledoval kachny na vodě.

"Možná...," odklonila se trochu.

Usmál jsem se a nemohl si pomoct: "Možná určitě, Maybaline."

Pořád jsem se na ní nedíval, ale cítil jsem její pohled na mých zádech. Poté jsem na ní pohlédl. Vypadala, že se chystá něco říct, ale mlčela. Nevěděl jsem, jestli slyšela to, co jsem právě řekl, anebo jen můj hlas s přízvukem.

"Takže...," dala si nohu přes nohu a zadívala se na kachničky, které plavali po rybníce do nepravidelných smyček, "ty si normálně sedáš vedle cizích lidí nebo ta druhá lavička byla jenom moc daleko. 

Zvedla svou ruku a poukázala na jinou lavičku, která byla jen pár kroků od té, na které jsme seděli my. Cítil jsem, jak mé tváře nabírají rudý odstín, ale skryl jsem to.

"Co z toho zní méně děsivě?"

"Já bych řekla, že ta verze s tím, že ta druhá lavička byla moc daleko."

"Ta lavička byla tak hrozně daleko...," zasmál jsem se a už se nesnažil šeptat. 

Také se tomu zasmála, což mě potěšilo.

"Ale také si rád sedám vedle cizinek, jako jsi ty," dodal jsem. Opět se tomu zachichotala. Cítil jsem se v její společnosti tak klidně a v pohodě.