Kočičí Stalker

Do.. DO JAPONSKA?!

--Pohled Marinette--

  ,,...od pohřební šlužby." zašeptal a začli mu téct slzy. Já se zděsila a vytřeštila jsem oči. Jak to myslí od pohřební služby?!  Co se mu stalo! Nevím proč, ale je mi ho líto, ikdyž se mi vloupal do domu.

,,Od.. pohřební služby..?" zeptala jsem se a on kývl. Objala jsem ho, tak silně jak jen to šlo. On mi objetí opětoval a spolu jsme se objímali asi 5 minut. Zatím se uklidnil a přestali mu téct slzy. Bylo mi ho strašně líto, ale potřebovala jsem vědět víc.

,,A... když to bylo od pohřební služby... co tam psali..?" pomalu jsem se zeptala a on jen vzdychl. Odstrčil mě a zadíval se mi do očí a já do jeho. Všimla jsem si těch smaragdových očí a strašně mi někoho připomínali. Pomalu se přibližoval a já taky. Pak jsem si uvědomila co dělám a chtěla se odsunout, ale bylo už pozdě. Naše rty se spojili v jeden krátký polibek. Do polibku jsem se nepřidala a bylo vidět, že z toho byl smutný. 

,,Ahoj... princezno." řekl,vstal a odešel. Já jako socha seděla furt na místě a ani jsem se nepohla. Pořád jsem přemýšlela nad tím co se před půl minutou stalo.

--Pohled Adriena--

Cestou zpět jsem přemýšlel co se stalo. Stalo se to strašně rychle a když se do polibku nepřidala začal jsem litovat, že jsem to tak urychlil a nepočkal si dokud mě nebude mít ráda. Proskočil jsem oknem do svého nudného pokoje  a začal se z kostýmu kocoura vysvlékat. Najednou jsem slyšel klepání.

,,Adriene jsi tam?" uslyšel jsem za dveřma otce. Oblékl jsem si oblečení a mířil jsem si to ke dveřím. Před dveřma jsem se na chvilku zastavil a přemýšlel, zda odpovědět nebo ne. Přece jen mi lhal o mojí matce.

,,Ano otče." řekl jsem odpověď a pustil svého otce do pokoje. Otec projel očima přes můj kostým kocoura a já zjistil, že jsem ho zapomněl uklidit. Zvednul obočí a odkašlal si a začal jeho dlouhý proslov.

,,Milý synu, vzhledem k okolnostem a kvůli pracovního hlediska se budeme stěhovat do japonska. Sbal si a ráno nám letí letadlo. Hezký den synu." dořekl a odešel. Divil jsem se, že se nezmínil o mém kocouřím oblečku. To mě, ale teď netrápilo a já si snažil uspořádat v hlavě to co mi teď řekl, když mi to došlo, tak jsem byl jako socha. Zrovna sundaný kocouří oblek jsem si nandal a začal jsem psát na papír.

--Pohled Marinette--

Po návštěvě kocoura jsem zapla Facebook a dívala se zda není online. Nechápu proč jsem se dívala, když mě ten kocouří otrava nezajímá, ale to je jedno. Pak jsem zavolala Alyi, že se jdu projít a zda nepůjde semnou. Momentálně jsem s ní venku a bavíme se o našich zážitcích.

,,No a pak bla bla bla bla, bla bla bla bla." vůbec jsem neposlouchala jsem ji a přemýšlela jsem, proč kocour odešel bez vysvětlení pohřební služby.

,,Kočko? Bla bla bla bla bla bla, bla bla bla bla." furt jsem ji neposlouchala, ale začala jsem vnímat od té doby co mi tleskla před obličejem.

,,Promiň co jsi říkala? Trochu jsem nevnímala, protože .." ztichla jsem, protože jsem nevěděla zda ji mám říct o kocourovi a jeho návštěvě, ale pomyslela jsem si, že by to byl špatný nápad a tak jsem už nepromluvila.  Začali jsme se s ní o něčem bavit a já kocoura vynechala z hlavy. Po asi hodině a půl jsem dorazila domů. Pozdravila jsem rodiče a šla do svého útulného pokoje. Najednou jsem, ale uviděla papírek, který byl položený na mém stole a přečetla si ho.

,,Do.. DO JAPONSKA?!" zakřičela jsem a pak si dala ruku přes pusu, protože rodiče byli hned dole pod schodama. 

Milá Princezno,

promiň, že ti posílám vzkaz, ale přišlo mi to takhle lepší než přes Facebook. Kvůli okolnostem s rodinou se stěhuji  do Japonska. Snad mi to odpustíš.

Miluji tě <3

Tvůj Kočičí Stalker

Ahoj lidi, tak tohle je konec mojí knihy Kočičí Stalker. Plánuji Kočičí Stalker 2, ale to bych potřebovala vědět zda byste to chtěli. Omlouvám se za zpožděnou kapitolu. 

Miluji vás

-LadyClaris ;)