Pravidlo vlčí a psí

Nečekané setkání

V lese se všichni zastavili a čekali na Alfu. Když dorazil, zvedl nos a začichal. Blackie udělala totéž a ucítila v čumáku sladkou vůni kterou ještě nikdy předtím necítila. "Bizoni.." řekl Alfa. "Jen kousek před námi. Pojďme, ale potichu a opatrně." Plížili se dál až došli na malou mýtinu uprostřed které stálo stádo obrovských hnědých zvířat. Blackie údivem otevřela tlamičku. Ta zvířata byla ještě větší než krávy a si myslela že nikdy už nic tak obrovského neuvidí. "Obklíčíme je, buďte potichu každý špatný pohyb znamená že na nás zaútočí. Musíme využít moment překvapení." řekl někdo za ní. Byl to Reki, její starší bratr. Alfa ho měl ve velké oblibě, kvůli jeho strategickému myšlení a bojovým schopnostem. Oba dva už na lovu bizonů byli, Rekimu z něj zbyli hrozivé jizvy na nohou. Od té doby je nosí jako svou obrovskou trofej. Blackie se vždycky bála dne kdy se s bizony setká, protože Reki byl dobrý bojovník, ale i tak mu na noze zůstali ošklivé šrámy. Nikdy by to nepřiznala, ale měla trochu strach..
Vydala se trávou ke stádu a opravdu potichu našlapovala. Jako první se na bizony rozběhla skupinka která stála za nimi. Blackie sledovala jak si starší lovci vybrali nejslabšího člena stáda a vrhli se na něj. Ostatní se vyděsili a rozprchli se. "Teď přišla má chvíle.." řekla si a vyrazila proti nim. Najednou ji krkem projela ostrá bolest a něco ji táhlo zpět. "Buď opatrná! Když se tam takhle rozběhneš podupou tě!" "Ano Alfo, omlouvám se.." řekla Blackie. Cítila se poníženě.
Těšila se na lov a teď jen stála a koukala jak se ostatní vrhali proti stádu a opakovaně útočili. Když si večer celá smečka pochutnávala na mladé bizonovi, Blackie jen ležela a nejedla. Nechutnalo jí to, v puse cítila pouze to, že maso které neulovila, jí nepatří. Večer, když usínala pod převisem, říkala si, že Alfa měl možná pravdu. Chovala se hloupě. Zítra se to bude muset snažit napravit..