Pravidlo vlčí a psí

Osudy vesničanů

Blackie šokovaně otevřela tlamu.

Mezi domy se rozkládala obrovská pole, po kterých běhaly děti.
Mohutný strom uprostřed vesničky vrhal příjemný stín na malé jezírko. Na návsi zazvonil kostel a lidé se skloněnými hlavami vešli dovnitř.

Něco tak neuvěřitelného a zároveň krásného Blackie nikdy neviděla. Vždycky si myslela, že lidé jsou krvelačná stvoření, která nejsou stvořená k životu ve smečce.
A teď tady před sebou viděla pravý opak. Kdyby lidi viděla prvně a nic o nich nevěděla, myslela by si, že jsou to ti nejmilejší tvorové na celém světě.
"Pojďme se podívat blíž." řekla, nejspíše taky šokovaná Elen. Sešli do údolí. Plížili se ve stínech domů, malou kamennou uličkou, až došli na náves. Velký okruh pastelových domečků, do kterého proudilo několik takových malých uliček, obepínal malý parčík. Psi, v doměnce, že se mezi stromy lépe schovají, do něj opatrně zamířili. Vtom za sebou zaslechli rozzlobený hlas. "Ty jeden uličníku! V neděli musíš chodit do kostela!" "Jestli mě má pánbůh rád, najde si mě i tady!" "Tak alespoň do školy, nebo mamince pomáhat!" "Já žádnou maminku nemám!" Psi se otočili. Malý chlapec v slzách křičel na postaršího muže. Psi se přikrčili ve stínech smrku a poslouchali dál. "Tak aspoň tatínkovi na pole!" "Tatínek nemá pole, říká že smysl jeho života je opíjet a obírat velké pány." zašeptal chlapec. Bylo vidět, že se za svého otce trochu stydí. "Honzíku chlapečku, pojď tatínkovi pomoci odnést výdělek!" ozval se jiný hlas. Vysoký obtloustlý muž s nápadně červeným nosem se potácel k nim. Když spatřil starého pána zamračil se. "Od takových lidí se raději drž dál synku. Budou se ti snažit namluvit kdoví jaké věci!" "Pane Šrajzl, pochybuji o vašem stylu výchovy. Chlapec by měl chodit do školy, aby v dospělosti dosáhl vyššího postavení!" "To určitě dědku! Vezme si nějakou městskou couru a na chudáka tátu by zapomněl!" Strčil do staršího muže a odvalil se pryč. Starý pán se zapotácel a upadl. Když i on odešel, Honzík si sedl pod strom a psům poskočilo srdce. Chlapec se otočil. "Jé ahoj!" pohladil Blackie po hlavě. "Já jsem Honzík a ty?" žádné odpovědi se samozřejmě nedočkal. "Budu vám říkat Snížek, Kráska a Vločka." sedl si vedle nich. "Ten vysoký pán, co tu prošel byl můj táta. Je na mně moc hodný, ale většina lidí tady si myslí že je zlý, hloupý a krutý. To je prý kvůli tomu, že velcí páni mu nechtějí zaplatit za víno, a tak jim nalévá a nalévá a nalévá.. Pánové pak usnou a tatínek si zaplatí sám." "Hej malej zlodějíček si povídá se psem!" to se smíchem pronesl jeden z hochů přibližně Honzíkova věku. Honzík nic neřekl, jen zrudl. "Copak blbečku! Neumíš mluvit?!" rozchechtal se. Přišel k Honzíkovi a chytil ho za tvář. "Mluv dělej! Povídáš si s nima nebo ne?!" rozesmál se jiný kluk z party. "Možná trochu ale.." začal. Blackie to nevydržela a skočila po nich. Začali ječet. Když kousla jednoho z nich do nohy, zapištěl. "Blbe! Hlídej si je!" "Vločko! Pusť ho!" Blackie poslechla. Kluci se na ně ještě chvilku vyděšeně koukali a pak největší z nich zavrčel "Toho budeš ještě litovat nulo!" kopl do něj a pak odběhli. " Nevšímejte si jich. Ten největší z nich je Tonda. Je to syn nejbohatšího statkáře široko daleko. A ti ostatní, to jsou Martin, Adam a David. Myslí si, že jsou něco extra jenom proto, že mají rodinu, peníze a kamarády. Já měl taky rodinu. Mněl jsem maminku a sestru. Ale sestra se provdala a s námi už nechce nic mít. Maminka umřela, když mi bylo pět. Šla na trh do města a několik dní se nevracela. Šli ji hledat. Našli ji mrtvou, nejspíše rozzsápanou divokými zvířaty." Začalo se stmívat. "Musím domů. Tak ahoj!"
Když šplhali do svahu, Blackie měla hlavu plnou myšlenek. Lidé se nepostarají o jedno cizí dítě jen proto, že jeho otec je jiný.. Vyšplhali nahoru. Byla už skoro úplně tma a oni netušili, kde jsou. Čekala je dlouhá noc, plná hledání správné cesty..