•Red dragon•

1.kapitola

Probudilo mě vrzání podlahy, když po ní procházela mamka. Nechtělo se mi vůbec vstávat z měkké a teplé postele. Zavřela jsem ještě na chvíli oči, a zase jsem usnula. Když jsem se vzbudila, dovnitř mi přes záclonku v okně svítilo sluníčko a já se zaradovala. Dnes jsem totiž plánovala malý výlet do lesa. Posadila jsem se a pořádně protáhla, až mi z toho křuplo v zádech. Tiše jsem se tomu zasmála. Oblékla jsem se a pelášila dolů na snídani.

,,Dobré ráno ospalče!" zasmála se mi mamka. ,,Dobré ráno" pozdravila jsem taky a už sahala pro krajíc chleba a máslo. Miluju tuhle kombinaci. Měla jsem pořádný hlad, nevím jak, ale včera se mi podařilo zmeškat večeři.

Když jsem dojedla, došlo mi že jsem si v tom spěchu zapoměla učesat své světle hnědé vlasy, které mi sahali do půlky zad.

,,Tak já jdu!" zavolala jsem na mamku, která seděla v křesle a četla si knížku. Zvedla hlavu a s úsměvem mi zamávala. Vyšla jsem z domu a vyrazila k lesu. Začala mi být trochu zima, tak jsem se ještě vrátila pro mikinu. Na to že svítí slunce není takové teplo.
Konečně jsem mohla opravdu vyrazit.

Když jsem došla k lesu, hned jsem uviděla malé lesní jahůdky. Vrhla jsem se na ně a začala jsem je do sebe házet. Když jsem se ujistila že už žádné nezbyly, tak jsem pokračovala dál. Došla jsem k malému jezeru, kde jsem si umyla zalepené ruce od jahod. Bylo tu krásně. Lehla jsem si na trávu u vody, založila si ruce pod hlavu a přemýšlela. Zase jsem se bohužel dostala k drakům. Od mala jsem milovala draky a přála jsem si jednoho mít. Pomalu jsem se začala smiřovat s tím, že prostě nejsem předurčena k tomu, abych byla dračí jezdkyní. Ale když draci byli tak krásná stvoření ! Majestátní !

Po chvíli mě z přemýšlení vytrhl jakýsi zvuk. Ozýval se z lesa zamnou. Otočila jsem se, chvíli jsem hleděla do lesa, a po chvíli jsem usoudila, že to nebylo nic zvláštního a opět jsem se ponořila do svého světa myšlenek. Jenže po chvilce se ozval znovu. Zněl velmi zoufale. Bylo to nějaké kníkání a já ho nedokázala přiřadit k žádnému zvířeti. Moje tělo se samo začalo zvedat, a nohy mě začali nést k místu odkud kňourání přicházelo. Pomalu jsem našlapovala na větvičky a spadané listí. Kňourání bylo najednou o hodně blíž. K mé smůle tam byl velmi hustý porost, kterým se neprochází tak snadno jako po otevřeném lese. Ale já to nevzdala. Vecpala jsem se mezi větve a malé stromečky, a rukama si rozrážela cestu. V hloubi duše jsem se zaradovala, když jsem se konečně porostem prodrala, ale radost mě rychle přešla. Ucítila jsem kovový pach krve, a pak to uviděla.

Na zemi leželo malé šedivé vlče, kterému z rány na boku vytékala krev. Zatajil se mi dech. Kdo mu to udělal ?! Kdo může být tak krutý ?!
Když si mě vlče všimlo, začalo rychle kňučet a snažilo se zvednout, ale tělo mu to nedovolovalo. Vypadalo to že má i zlomenou tlapku. Mělo slepenou srst, a vypadalo že je na pokraji smrti. Nohy mi vrostly do země a já se nemohla pohnout, byla jsem schopná jen hledět na ubohého tvora. Náhle jsem se brobrala a rozběhla se k němu. Vlče se snažilo zvednout a utéct, ale nebylo toho schopné. Když jsem byla asi dva metry od něj, zpomalila jsem abych ho neděsila víc než je nutné a pomalu jsem k němu natáhla ruku. ,,Neboj se, já ti neublížím" řekla jsem mu potichu. Vlče se stočilo do klubíčka a kníkalo. Prohlédla jsem si ránu a usoudila, že je to velmi špatné a malý vlk asi moc dlouho nepřežije.
V rychlosti jsem si sundala šedivou mikinu a položila jí na zem. Natáhla jsem se po vlčátku a podebrala ho zespoda. Nemohlo být moc staré, bylo totiž opravdu malé. Vlčeti asi došlo, že už nemá cenu bojovat a nechalo mě, abych si s ním dělala co chci. Zvedla jsem ho a položila na mikinu, kterou jsem mu následně obmotala kolem rány. Mikina se ihned nasákla rudou tekutinou. Zvedla jsem ho, přitiskla ho k sobě a rychle jsem se vydala domů.

Tak co říkáte na první kapitolu ? Líbila se vám ?
Má přesně 681 slov, na což jsem celkem pyšná :D
Určitě pište do komentářů zda je to dobrý, nebo co třeba dodat.
Budu ráda za každý komentář ! ;)

Tak já vás tu nebudu zdržovat kecáním a ČAAU ! :D