•Red dragon•

2. kapitola

Byl hezký letní den, slunce svítilo, Děti venku běhaly, pokřikovali na sebe a dováděli. Trhy na náměstí přilákaly spoustu občanů z vesnice, svými stánky s oblečením, pečivem, až po stánky s květinami. Ženy nosily domů různé oblečení a muži nespokojeně mručeli, že tu není nic zajímavého. A jenom já spěchám domů...

Klopýtám přes vesnici s vlčkem v rukou a proplýtám se mezi lidmi na náměstí. Všichni se zamnou otáčí a někteří naštvaně mručí a jiní zase zmateně koukají. Jenže mě je všechno jedno, a v hlavě mám jen jedinou věc: Dostat se co nejdříve domů.

Jedna má polovina má obavu, že se nedostaneme domů včas, a ta druhá je přesvědčená, že to stihneme. Já osobně bych radši věřila té druhé.
Vlče v mé náruči sem tam vydá bolestný sten a mě se vždy zježí chloupky za krkem.

Konečně ! Uviděla jsem náš dům a začala jsem pomalu zpomalovat. Jenže tu byl menší problém......máme zamčenou branku. Mamka jí pořád zamyká a tvrdí že je to kvůli bezpečí. Jenže teď se to zrovna sakra nehodí !!
Nenapadlo mě nic jiného než zazvonit.
Dělej, dělej, dělej !! Křičela jsem na svojí mámu v duchu, ikdyž jsem věděla že mě neuslyší.
,,Mami !" křičela jsem na mamku už doopravdy. ,,Rychle ! Prosím!" v mém hlase bylo slyšet zoufalství. Vyjukaně na mě koukala ze dveří a řekla: ,,Co se sakryš děje že tak chvátáš ?"
,,Není čas na vysvětlování. A pojď už otevřít tu branku !" podala jsem jí odpověď na její otázku. Když se otočila a šla dovnitř pro klíče, tak jsem se podívala na vlka v mé náruči a začala mu konějšivě šeptat: ,,Bude to dobré. Už jsme doma. Chci ti pomoct." Zvedl ke mě svá vyděšená očka a zakňučel.
Napadlo mě, jestli mi opravdu rozumí, jenže z přemýšlení mě vytrhla mamka, která po sto letech konečně přiběhla s klíčkama v ruce. Odemkla, a já se rychlostí blesku ( teda tak mi to alespoň připadalo) rozběhla směr dveře. Mamka se na mě vyplašeně koukala a když konečně popadla dech, tak se vydala zamnou. Asi si toho vlka předtím nevšimla.

Rychle jsem vyděšeného vlka položila na jídelní stůl a rozvázala jsem svojí nyní už rudo-šedou mikinu. Mám pocit, že krev na stole moc chuť k jídlu nepřidá.
Máma konečně přiběhla a když viděla malého huňáčka tak strnula jak betonový sloup. Já neotálela a vyběhla pro lékárničku v koupelně. Když jsem se vrátila, tak se mamka skláněla nad vlčetem a zkoumala jeho zranění. Třískla jsem lékárničkou na stůl a vytáhla dezinfekci a obvazy. Mrňous jako by věděl co je to dezinfekce, sebou škubnul a zakňučel. S dezinfekcí taky nemám moc dobré zkušenosti po tom, co mi mamka léčila odřená kolena nebo lokty. Už už jsem jí otevírala a plánovala jsem to Vlčkovi stříknout na rány, ale hádejte kdo mě přerušil ? Ano, mamka.

,,Nejdřív ho musíme umýt abychom viděly jak špatné ty rány jsou. Krví je opatlaný celý a tak se to špatně pozná."

Kývla jsem hlavou na souhlas a zase dezinfekci zavřela. Mamka se ujala nesení mrňouska a vydali jsme se vstříc koupelně. Vstoupila jsem do místnosti obkládané bílými a světle modrými kachličkami, se sprchou, vanou a velkým umyvadlem. Sehla jsem se ke kohoutku vany a začala napouštět vlažnou vodu. Proud jsem nastavila do sprchové hlavně (nebo jak se tomu sakra nadává :DD), která je součástí vany a opět se otočila na mamku svírajíc plachého tvora v náruči. Opatrně ho položila do vany s troškou vody a začala ho omývat. Vlče sklopilo uši a přitisklo se co nejvíc ke dnu.

Když bylo mokré Vlče tak nějak umyté a usušené, tak jsme ho opět přenesli na stůl. Upatrně jsem mu stříkla na krvavé šrámy dezinfekci a společně s mamkou jsme je ovázaly obvazy. Běhala jsem po domu sem a tam a nosila všechny potřebné věci. Dneska si připadám jak nějakej atletik. Udělala jsem mu na křesle pelíšek z dek a do jedné jsem ho i zabalila. Přestěhovali jsme ho do "pelíšku" a odešli uklidit do kuchyně všechen bordel.
___________________________
Ahojte lidi ! :D Budete se divit, ale já ještě neumřela xD Vůbec jsem neměla náladu pśat, ale konečně jsem se k tomu dostala. :D

Zatím ta knížka vypadá jak nějaké drama, ale zachvilku se to rozjede ! :)

Tak já vás už nechám abyste si šli číst nějakou lepší knížku než tu moji, a ČAU!