•Red dragon•

4. kapitola

Zalapala jsem po dechu. To bylo jediný, co jsem v ten moment dokázala. Mozek mi dal asi sbohem, a já vůbec netušila co dělat. Slunce mě pálilo do hlavy, ale to bylo právě to poslední čím jsem se chtěla zabývat.

Hromada červených šupin, jak jsem draka poprvé nazvala, mě propalovala očima barvy ohně, ale já nemohla odtrhnout zrak. Normální člověk by asi okamžitě vzal nohy na ramena, nojo, jenže jak už jste si asi všimli, já normální nejsem. Věděla jsem, že bych utíkat měla, a taky že jsem to měla v plánu, jenže nohy mě neposlouchaly. Jako bych své tělo neovládala já. No nic, zpátky k tématu. Koukali jsme jeden na druhého, já na draka, on na mě. Srdce mi bilo jako o závod, ale ne, pořád jsem neuhnula pohledem. Víte proč ? Ten drak mě fascinoval. Jeho mohutné svalnaté nohy, obrovská blanitá křídla, rohy na hlavě. Všechno. Obzvláště mě zaujaly jeho zuby jako nože, když pootevřel tlamu a drápy velké a ostré jaký dýky. Jak jsem na něj hleděla, tím víc se mi do hlavy vžírala myšlenka, že draci nejsou takové krvelačné bestie, jak o nich lidé říkají. Budil respekt. To ano. Ale náhle jsem si byla jistá, že zabili tolik lidí jenom proto, že neměli na výběr, a museli se bránit.

Mrskal koncem ocasu sem a tam jako kočka. Napadla mě vtipná myšlenka, že draci jsou předchůdci koček. Lekla jsem se když vypustil obláček dýmu z nozder, a následně si odfrknul. To mu příjdu trapná nebo co ?
Naposledy mrsknul ocasem, věnoval mi poslední pohled, otočil se a odkráčel si do obří jeskyně, velkou akorát pro něj. Až teď jsem si všimla, že levé křídlo za sebou divně táhne. Než jsem to zkusila lépe prozkoumat, zmizel v jeskyni.

Ještě jsem tam chvilku otřeseně stála a sledovala jeskyni kde zmizel. Ještě jsem draka nikdy neviděla. Nepočítám mrtvé draky, těch jsem si užila až až. Když jsem se konečně probrala z lehkého tranzu, tak jsem se otočila a vydala domů. Jak jsem se prodírala porostem a kličkovala mezi stromy, jsem si teprve uvědomila až teď, jak hluboko do lesa jsem zašla. No, alespoň toho draka nikdo nenajde. Snad. Na chvilku mě pojala hrůza, že by ho někdo našel, zabil a nechal z něj vyrobit kabelky. Začala jsem se tiše uklidňovat, že takhle hluboko do lesa nikdo nechodí, a že lovci draků chodí na hony jinam a dál, protože si myslí, že ve zdejších lesích už dračí populaci vyhubili. No, nebudeme si lhát. Já si to do dneška myslela také.

Když jsem se ocitla u jezera, na jehož břehu jsem ráno ležela než mě vyrušil vlček, zastavila jsem se. Napadlo mě, že bych se ještě neměla vracet domů. Nevím jak bych vysvětlila mamce že jsem totálně zpocená, vyklepaná a nemůžu mluvit. ,,No víš mami. Potkala jsem obrovského draka, se kterým jsme na sebe čučeli pár minut jak debžotové a teď se strachuju že ho někdo najde a zabije. Nic neobvyklého.'' No, takhle asi ne.
Proto jsem zamířila k jezeru, sundala si boty a vlezla do vody až po kolena. Od rána se oteplilo, proto než jsem vyrazila sem do lesa hledat stopy, kdo nebo co tak ublížilo mrňouskovi, jsem se převlékla do šortek a trička s krátkým rukávem. Ponořila jsem dlaně do vody, a okamžitě je obklopil příjemný chlad. Nabrala jsem do nich vodu a opláchla si obličej. Když jsem se pořádně osvěžila, došourala jsem se ke břehu a posadila se čelem k vodě. Nohy jsem si složila do tureckého sedu, lokty opřela o kolena a hlavu vložila do dlaní. Perfektní. Takhle se nejlíp přemýšlí. Nejvíc mě trápila otázka: Co teď ?
Našla jsem obrovského zraněného draka, uvězněného v díře v zemi, který se odtamtud nemůže dostat. Pravděpodobně má zlomené křídlo. Ale co já s tím udělám ? Když se k němu přiblížím, buďto mě slupne jak jednohubku, nebo mě spálí na škvarek. Takhle, ani jedna možnost mi není úplně milá. Nemůžu to nikomu říct, protože by ho okamžitě zabili, a já jsem pravděpodobně jediný člověk na světě, který má kladný názor na draky. Upřímně ? Byla jsem zoufalá.

Když jsem ani po hodině přemýšlení nenašla jediný způsob jak drakovi pomoct, s povzdechem jsem se zvedla  a vydala se směr vesnice. Opět jsem procházela přes trhy na náměstí a divila se, proč na mě někteří prodavači tak divně zírají. Asi kvůli tomu rannímu výstupu. Heh.
S rukama v kapsách u šortek a hlavou skloněnou jsem se ploužila ulicemi Korgu až k našemu rodinnému domku.

Zapadla jsem dveřmi dovnitř a zavřela za sebou. No, spíš jsem s těmi dveřmi třískla a vydala se po schodech do svého pokoje.

,,Co se stalo zlato ?" vykoukla mamka ze dveří do jídelny a tím mě zastavila uprostřed schodů.

,,Nic. Nic se nestalo." odpověděla jsem co možná nejvíc předsvědčivě a radši vyběhla ten zbytek schodů do mého pokoje, abych nemusela čelit dalším nepříjemným otázkám. Už tak jsem měla náladu pod psa. Mamčiny zůžené oči. To bylo poslední co jsem viděla, než jsem za sebou bouchla dveřmi od mého pokoje.

Eej, další kapitola je hír ! Sorry lidi, vždycky mi chvilku (dost dlouho) trvá než se dokopu k tomu napsat další kapitolu. No, alespoň když už jí napíšu tak stojí za to ne ? :) Díky za všechny ohlasy a doufám že vás to baví tak jako mě ! ;))