•Red dragon•

7. kapitola

Šíp prosvištěl vzduchem a zabodl se přesně doprostřed terče. Pyšně jsem se pousmála. V lukostřelbě jsem fakt dobrá. Chodím na ní už od deseti let a za tu dobu jsem se dost zdokonalila a doma mám nejednu medaili.
Jen abych trenérovi ukázala že jsem fakt třída, vytáhla jsem z toulce ještě jeden šíp a poslala ho hned vedle toho prvního.
,,Výborně Elodie!" zatleskal mi nadšeně trenér. ,,Jsi velmi dobrá, dlouho jsem neučil nikoho tak dobrého."
,,Děkuju. Jsem ráda že alespoň v něčem vynikám." narážela jsem na to, že jsem fakt nemehlo a jde mi prakticky jen lukostřelba. Já vím, je to smutné. Jo, a vlastně hraju ještě na klavír. Nechodím k žádnému učiteli, ale učím se sama doma a ráda skládám vlastní skladby.
Přehodila jsem si luk přes rameno a došla k terči pro zabodnuté šípy. Rozloučila jsem se s trenérem a šla domů, nevědíc, že jsem tam radši neměla chodit.

Došla jsem před náš rodinný dům a vešla na zahradu. Někomu by se náš dům mohl zdát malý, ale pro naší rodinu je akorát. Zdědily jsme ho po babičce a dědovi, protože se jim zdálo že už je na ně moc velký a že si radši pořídí byt. Otevřela jsem dveře a....sakra. Spatřila jsem dva páry velkých bot. Zula jsem se, sundala bundu a vykoukla z předsíně do kuchyně, zrovna když se od stolu zvedal otec. Chtěla jsem se schovat ale bohužel si mě všimnul.
,,Elodie, tady jsi." pozdravil mě bez náznaku emocí. Na nikom mu nezáleží, jen na zabíjení draků.
,,Jo, ahoj."
Teprve teď jsem si všimla bratra. Všiml si mě taky a vydal se mě přivítat. Rozeběhla jsem se k němu a skočila mu kolem krku. Oba jsme se začali smát. Tak dlouho jsem ho neviděla...Na každý hon jezdí daleko, ale teď jeli až někam do Itálie a byly pryč celý měsíc. Možná vám příjde že měsíc není dlouho, ale pro mě a pro Henryho je to nekonečný. Když jsem se konečně odhodlala ho pustit, konečně jsem ho pozdravila.(Tamto nestačilo!)
,,Ahoj Henry."
,,Ahoj Elodie, jak ses tady měla ?"
,,Celkem fajne, ale chyběls mi."
,,Ty mě taky. Bylo to moc dlouho co ?" pousmál se.
,,Jo, doufám že teď už nikam nepojedete." prosebně jsem se na něj podívala. Nechtěla jsem aby odjel znovu.
,,Neboj, teďka nic neplánujeme. Ale ty Jo." tajemně na mě mrknul. Nechápavě jsem se na něj podívala. Copak já něco plánuju ? To bych věděla ne ?
Usmál se na mě a odstoupil stranou, a mě se vyskytl pohled na otce, který se na mě zamyšleně koukal.
,,Tak Elodie, zítra je tvůj velký den." započal a mě se zježily chloupky za krkem. ,,Zítra započne tvůj výcvik drakobijce." rozmáchl rukama a poprvé po dlouhé době vypadal potěšený. Nojo, protože se to týkalo zabíjení draků.
Zapomněla jsem jak se dýchá. Jakoby se všechen kyslík z místnosti někam vytratil. Ne ne ne ne ne. Nechci zabíjet draky. Ne. Vyděšeně jsem koukala na otce a na bratra, kteří na mě nadšeně koukali. Ne, prostě nechci. Ale ne. Nemůžu jim říct svůj názor na draky. Byla jsou zoufalá. A to hodně.
,,A-ale však jsem holka, ne-nemůžu zabíjet d-draky." nemohla jsem ani pořádně mluvit.
,,Žen ve vesnici je mnoho, ale drakobijců ubývá. Většina lidí ve vesnici se dohodla, že by se měli i dívky začít věnovat drakobijectví." pronesl otec. ,,Vadí ti to snad ?" povytáhl obočí a propaloval mě pohledem.
,,N-ne." J-Jo.
,,Neboj se. Budeš skvělá." vlídně se na mě usmál Henry. Bohužel ani on neví co si o dracích myslím.
,,Jo, super." vydechla jsem sklíčeně. Naštěstí si toho nikdo nevšiml.
,,Zítra ve 4 buď přichystaná za domem." řekl otec a otočil se ke stolu. Já na nic nečekala a vydala se po schodech do svého pokoje. Opřela jsem luk a toulec se šípy o stěnu a padla na postel. Začaly mě v očích štípat slzy. Už jen ta představa že budu muset něco zabít mě trápila. Jsem člověk který není schopný ublížit ani (normálně se tam dodává mouše, ale to v mém případě není přesné. Mouchy vraždím ráda.)...hmm...třeba motýlovi. Tak.
Věděla jsem že ten den přijde, ale nenapadlo mě, že mě to tak zasáhne. Nevím jak se tomu vyhnout. Moje poslední myšlenka před tím než jsem usla, byla jak se skláním nad umírajícím drakem a pohlcuje mě hluboký žal.

Vzbudila jsem se až když slunce zapadalo za obzor a vrhalo na oblohu nádechy červené a oranžové barvy. Do pokoje mi poslední paprsky slunce vrhaly stíny větví stromu, jenž mi rostl před oknem. Promnula jsem si oči a pomalu se posadila. Kolik tak mohlo být ? Šáhla jsem po mobilu a koukla na čas. 19:07.Mobil jsem odložila a došla k oknu. Otevřela jsem jej a nadechla se příjemného jarního vzduchu. Foukal jemný větřík a pohrával si s listy stromů. Dostala jsem žízeň a proto se po dlouhém váhání rozhodla že si dojdu do kuchyně pro čaj. Moc se mi nechtělo odcházet z pokoje, protože je dost velká možnost že můžu narazit na otce, a to bych asi nevydržela. Potichu jsem otevřela dveře a pár kroky došla ke schodům. Když jsem sešla pár schodů, uslyšela jsem hlasy rodičů. Neodolala jsem a začala poslouchat.

,,Nemůže tu takhle zůstat."

,,Ale může, je úplně tuhý. Vidíš ?" bohužel jsem tušila co tam mají.

,,Proč ho nechceš stáhnout z kůže rovnou?"

,,Jsem unavený a chci si konečně pořádně odpočinout. Celý měsíc jsem spal na tvrdé zemi ve stanu." postěžoval si otec.

,,Taky si nemusel jezdit nikam." obořila se na něj mamka.

,,Stálo to za to. Výprava byla úspěšná."

,,Tomuhle říkáš úspěšná ? Však tohle je jen malý opelichaný kuře." sarkasmus v jejím hlase se nedal přehlédnout.

,,Nemůžu za to, že mi udělili nejmenšího draka. Ale minule jsem přinesl zase největšího z celé výpravy, tak nereptej."

,,Fajn, fajn. Ale zítra až zkončíš s tréninkem Elodie, bude tohle kuře přichytaný venku za domem a stáhneme ho." Tímto konverzace skončila a já uslyšela kroky mířící ke schodům. Neměla jsem náladu vidět nikoho z rodiny a radši se rychle schovala v pokoji, nehledě na to, že nevím jak by reagovali kdyby zjistili, že jsem je špehovala. Napočítala jsem do stovky a vykoukla ze dveří. Předchvílí jsem slyšela těžké kroky na schodech a bouchnutí dveří od ložnice, a nebylo pochyb že to byl otec. Vzduch je čistý. Sešla jsem dolů a všimla si, že mamčiny boty a bunda zmizely a z toho jsem usoudila, že šla asi nakoupit nebo šla na procházku. To je u ní normální. Často totiž chodí na večerní procházky, prý že večer je příjemnější vzchuch. Šla jsem do kuchyně a bohužel zapomněla, o čem se tady před chvílí rodiče bavili. Jo. Na stole ležel mrtvý drak. Byl poměrně malý, takže se s přehledem vešel na náš jídelní stůl. Tenhle druh jsem ještě neviděla. Měl šupiny béžové barvy a neobvyklá křídla. Ještě jsem neviděla draka který by měl křídla pokryta peřím. Tenhle drak měl křídla, ocas a chocholku pokrytou červenými a oranžovými pírky. Všimla jsem si, že na krku mu na jednou místě chybí pár šupin. Možná se mu to stalo při nějakém boji, nebo mu to udělali lovci.
A ještě jedné věci jsem si všimla. Dýchal.
————————————————————
Tuhle kapitolku jsem napsala celkem brzy, protože mi někdo jménem anna_krasnicka nechtěl dát pokoj a vydíral mě, že mi nepujčí knížku, když nenapíšu další kapitolu. Že Jo Ani ?

No, takže tady je a doufám že se líbila :)