•Red dragon•

9. kapitola

,,Co to má sakra být ?!" zahřměl otec. Ozvalo se tříštění skla a spěšné kroky na schodech. ,,Co, co to ? Kde je ?" ozvala se vyděšeně matka. ,,To právě nevím sakra !"
Poslouchala jsem ze svého pokoje jak se rodiče hádají. Vzbudila jsem se už když otec začal hlasitě nadávat, že to museli slyšet i ve vedlejší vesnici. Zachumlala jsem se ještě víc do peřiny a zhluboka vydechla. Potom, co jsem toho draka zachránila, jsem provazy ještě upravila, aby to vypadalo jako že se z nich dostal sám. Samozřejmě hned potom, co jsem se vydýchala a přestaly se mi klepat ruce. Jestli...jestli přijdou na to, že jsem ho osvobodila já...
Hlasitě jsem polkla. Dost možná by mě čekala oprátka. Po chvíli převalování jsem vzdala snahu o to abych znovu usla. Vstala jsem z postele a došla ke skříni. Hodila jsem na sebe obyčejné šedé letní triko a černé kraťasy. Ani za nic se mi nechtělo sejít dolů, ale musela jsem na vzduch. Pomalu jsem otevřela dveře, došla ke schodům, a poslouchala jestli naši na něco nepřišli. Zdá se že ne. Pořád se dohadovali o tom, jak mohl ksakru zdrhnout. Sešla jsem dolů a nakráčela si to přímo do kuchyně. Jakmile jsem se objevila ve dveřích, rodiče okamžitě zmlkli, otočili se na mě a měřili si mě pohledem. Přinutila jsem se nasadit nechápající výraz, a sjela jsem pohledem na přeřezané provazy na stole. ,,Elodie, neslyšela si večer něco divného ? Něco neobvyklého ?" zeptal se otec s přivřenýma očima.
,,Ne, proč ?" Otec se uchechtl. ,,Myslím že si to dokážeš odvodit," ukázal na provazy. ,,Jo, aha. Nic jsem neslyšela," zamyšleně jsem koukala na provazy. Otec už se na nic nezeptal, tak jsem si došla pro jablko a spěšně jsem opustila dům. Slabý vánek si pohrával s mými vlasy, a já přemýšlela nad tím, jak se mi drak uklonil. Tedy spíš poděkoval. Zvláštní.
Byla jsem tak zaujatá svýma myšlenkama, že jsem si nevšimla chodce jdoucího naproti mě a vrazila mu přímo do široké hrudi. A svalnaté. Zvedla jsem hlavu a zrudla. Zeshora se na mě zaujatě dívaly dvoje modré oči. Rychle jsem ustoupila o krok dozadu. ,,Jé, ahoj Ericu. Promiň, neviděla jsem tě. Jak dokážou být ty myšlenky někdy zajímavé co ? Co tady vůbec děláš ?" Připitoměle jsem se zasmála. Musela jsem vypadat jak rajský protlak. Uchechtl se nad mojí bezradností a odvětil: ,,Ahoj Elodie, taky tě rád vidím. A abych ti odpověděl na tvojí otázku co tady dělám, šel jsem se projít a porozhlédnout po okolí." To prostě nemůžu vrazit do někoho jiného z té tisícovky obyvatel ve vesnici ? To prostě musím vrazit zrovna do něj ? ,,Jo, jasně. Procházka." Sakra, sakra. ,,A kam jdeš vůbec ty ?"  zeptal se. ,,Do lesa," odvětila jsem. Prosím, ať už tenhle trapný rozhovor zkončí.
,,Nechceš mě tam někdy vzít s sebou ? Dneska už nemůžu, musím něco zařídit." Vážně chce jít semnou do lesa ? Koukala jsem na něj s otevřenou pusou.
,,Jo jasně. Hele, už musím jít." snažila jsem se tento trapný výstup ukončit. Sice ne nijak nenápadně, ale co. Hlavně že budu moct jít. Opět se uchechtl. ,,Dobře, tak zítra ve škole."
Neobtěžovala jsem se s ním rozloučit, a co nejrychleji jsem kolem něj proklouzla. Když jsem se od něj vzdalovala, slyšela jsem, jak se nepřestává pochechtávat.

                                 •••

Slunce opět začínalo pražit, a já si připadala jak omeleta na pánvičce. Sáhla jsem si na hlavu, a málem jsem sykla nad tím, jak rozpálené vlasy jsem měla. Změna - na mě hlavě by se dala smažit omeleta jak na pánvičce.
Neměla jsem žádný určitý cíl. Šla jsem ven spíš proto, že jsem chtěla na vzduch a abych se dostala z dosahu rodičů. Když jsem procházela kolem malého jezírka, neodolala jsem a musela jsem do něj na chvíli vlézt. Poté co jsem se schladila, jsem se šla zase bezmyšlenkovitě plácat lesem. Začala jsem vnímat zvuky a pohyby lesa a žasla jsem nad tím, jak pestrý ten svět je. Všude zpívali ptáci, listy ševelily a v dálce jsem dokonce viděla laňku. Zhluboka jsem dýchala a nasávala vůni lesa. Nádhera. Odjakživa jsem měla pocit, že les je můj domov. Moje druhé já. Jako bych dýchala společně s ním, a on vnímal každý můj pohyb.
Nedaleko mě běžela veverka a mířila k velkému dubu opodál. Přehlédla jsem kámen přede mnou a..... ,,Ku*va!"
Veverka vypískla a v mžiku zmizela na nejbližším stromě. Krucinál, asi mám ukopnutej palec. Zlostně jsem se otočila na kámen který to zavinil a ukázala mu obzvlášť obhroublé gesto. To si ještě spočítáš chlapečku....
Prudkým pohybem jsem se otočila a co se nestalo... vrazila jsem obličejem přímo do stromu. Frustrovaně jsem vydechla. Dobře, les asi doopravdy nebude moje druhé já. Ale bylo hezké si to alespoň chvilku myslet. Zatímco jsem pokračovala dál, mnula jsem si bolavý nos a tentokrát už jsem dávala větší pozor na to kam šlapu. Zanedlouho jsem dorazila k místu, kde jsem potkala toho červeného draka. Nohy mě bolely tak strašně a měla jsem pocit že brzy dostanu úpal, proto jsem si sedla na okraj převisu. Nic nenaznačovalo tomu, že by tu drak byl. Neměla jsem náladu se tím dále zabývat, tak jsem nad tím jen v duchu pokrčila rameny a opřela se rukama o zem za zády. Užívala jsem si chvilku samoty, až jsem ani netušila, kolik času už uplynulo. Když mě sezení přestalo bavit, rozhodla jsem se že slezu dolů, protože mě začalo lákat to hezké jezero tam dole. Párkrát už jsem tu předtím byla, proto jsem věděla, kudy mám jít. Chvíli mi trvalo než jsem našla vchod do jeskyně, protože od doby co jsem tu byla naposled už uplynulo poměrně dost času a vchod zarostl lesním porostem. Vchod do jeskyně který pokrývaly liány vypadal jako nějaký vstup do jiného světa. Zrovna když jsem se chystala vkročit dovnitř, zaslechla jsem nedaleko sebe zašustění keře a ještě nějaký zvuk co jsem nedokázala určit. Tohle nemohlo být zvíře. Zvíře by se určitě nepřiblížilo tak blízko člověku a kdyby už, určitě bych ho už viděla nebo slyšela dřív. Ztuhla jsem a napjatě se otočila tím směrem. Nic. Nic tam nebylo. Nejspíš už jsem  fakt chytla úpal a mám halucinace. Otočila jsem se zpět k jeskyni, udělala jeden krok a rychle se ještě ohlédla. Nic, jen zelený keř. Povzdechla jsem si. Nejspíš se mi to doopravdy jen zdálo.

Boty mi klouzaly po kluzké skále jeskyně a já si říkala, zda dolů vůbec dojdu živá. Vzhledem k tomu že před několika dny pršelo a voda v jeskyni na holé skále se nemůže nikam moc odpařit, jsem musela postupovat obzvlášť opatrně.Promnula jsem si ruku v místě, kde se mi začínala tvořit hezky barevná modřina, která se mi utvořila následkem pádu několik desítek metrů zamnou. Pitomá skála.

Když se mi povedlo protáhnout se úzkou šťerbinou na konci jeskyně, byla jsem ráda že stojím na nohou. Na svém dobrodružství v jeskyni jsem utržila ještě jedno zranění, a to naražená kolena. Jaksi jsem přehlédla kamenný výčnělek v zemi.
Jaký to byl slastný pocit že si můžu konečně protáhnout ruce a nadechnout se čistého vzduchu. Sundala jsem si boty a šla rovnou k průzračnému jezeru. Tráva byla tak jemná, že to bylo jako chodit po vatovém obláčku. Toto prostředí mě nutilo na nic nemyslet - na rodiče, na problémy, ani na draka...
Pomořila jsem nohy po kotníky do vody a popošla do hlubší vody. Jemný větřík tvořil na hladině drubné vlnky, které mi omývaly kolena. Nabrala jsem vodu do dlaní a opláchla si obličej a potřela ruce. Když jsem se dostatečně osvěžila, vylezla jsem na břeh a natáhla se do hladké trávy. Prsty jsem prohrabovala trávu a sledovala při tom mraky jak líně plují po obloze. Všude tu byl klid. To jediné co se to hýbalo, byli ptáčci to zpívali, létali a hopsali kolem. Jenže všichni ptáci se najednou odlepili od země a spěšně odlétli. A já spatřila další pohyb. Rudý pohyb, abych byla přesnější.

Ooo můj božeee. Nee, ještě jsem neumřela. Po sto letech jsem napsala další kapitolu a sama jsem dost překvapená :D

(Myslím že se mi celkem povedla 🌝)

Každopádně další kapitolku čekejte za dalších cca 100 let 😂

Takže papapa xD