•Red dragon•

5. kapitola

Ocitla jsem se na místě, které vlastně nebylo místo, ale obrovská díra v zemi neurčitého tvaru. Jako kdyby nějaké mládě obra nakreslilo na zem nějaký tvar a nějakým způsobem ho zatlačilo do země. Stěny byli hladké kamenné skály, po kterých se popínaly liány visící dolů. Vysoká tráva ladně tančila do rytmu větru, jehož melodii znala pouze ona. Ptáci pěli svojí píseň, jejíž slova jsou nám neznámá. Kytky vykukovly z půdy a dávaly světu na obdiv své pestré barvy. Na hladině malého jezera se odrážely paprsky slunce, ale stejně se neobjevila ani vlnka. A kameny se líně povalovaly na slunci. Takhle nějak jsem si vždycky představovala ráj.... Dokud jsem nespatřila pohyb. Červená šmouha. Dobře, obrovská červená šmouha. Okamžitě se mi vybavilo kde jsem.
Rudý drak se vykolébal z jeskyně ven a rozhlížel se kolem. Přejížděl pohledem po okolní krajině, a pak se pohledem vydal směrem ke mně. Zatajila jsem dech a modlila se ke všem dobrým bohům, aby si mě nevšiml. Přejel mě pohledem jako bych tam nebyla. Oddechla jsem si. Jenže, to by nebyla sranda, kdyby se nic nestalo. Zasekl se. Zřejmě si uvědomil, že tady něco nesedí. Jedním rychlým pohybem očí svůj pohled přemístil na mě. Párkrát na mě zamrkal, jako by nevěřil svým smyslům že tady jsem a otočil hlavu mírně na bok. Když už jsem otevírala pusu k tomu abych se zeptala proč na mě tak čučí, se jeho nohy daly do pohybu. Zpanikařila jsem, a začala couvat. Byl tu jeden menší problém a ten byl ten, že jsem narazila do zdi. 'Perfektní' pomyslela jsem si.
Instinktivně jsem si dala ruce skrčené v loktech nad hlavu abych se mohla chránit. Jak ironické.
Drak dorazil ke mně a já se ještě víc přikrčila, v domění že se uchráním. Sklonil hlavu na mojí úroveň, ale nezaútočil. Já mezitím měla spoustu práce s přehráváním krátkého filmu ve svojí hlavě, kde mám roli hlavní postavy, a to jednohubky se salámem, sýrem a kyselou okurkou. A čirou náhodou se nad ní skláněl gigantický červený drak. Jaká náhoda...
Když se ani po pár minutách pořád nic nedělo, odvážila jsem se otevřít své pevně zavřené oči a pohlédnout na draka. Nic. Pořád stejná pozice.
Necítila jsem z něj žádnou agresi, a najednou jsem byla přesvědčená že mi neublíží. Jak ? Netuším.
Své ruce, kterýma jsem se chtěla bránit megavelkýmu drakovi, jsem sklopila k tělu a pohlédla drakovi do očí. Pozorovaly mě stejně zkoumavě jako já. Pak jsem udělala naprosto šílenou věc. Ale tak už to přeci chodí ne ?
Moje ruka se začala pomaličku zvedat směrem k drakovi a já jí nedokázala zastavit. Možná jsem ani nechtěla. Netuším. Když drak zpozoroval mojí roku pokoušejíc se o naprostou pitomost, jen nakrčil nos ale neuhl. Takhle...mám skvěle nakročeno na to, stát se 'Jednorukou Elodie'. Třeba se o mě budou povídat legendy. Kdo ví.
Když mojí ruku a jeho čumák dělilo už jen pouze pár centimetrů, zavřela jsem oči a sklopila hlavu. Bála jsem se s tou rukou pohnout. V pohodě. On to vyřešil za mě. A to tím, že svůj šupinatý čumák přitiskl k mé dlani. Projelo mnou mrazení, a taky to poslední co se stalo, než se svět úplně zatočil.

Tentokrát jsem se objevila ve vzduchu. A letěla jsem. Vítr si lehce pohrával s mými vlasy, které za mnou vlály jak praporky. Oči mě štípaly z náhlého větru, takže jsem je sotva mohla mít otevřené a proto mi chvilku (dost dlouho) trvalo než jsem se trošku zorientovala. Netušila jsem jak jsem se dostala odtamtud na dračí hřbet do vzduchu. Počkat, cože ? Zadívala jsem se před sebe, párkrát zamrkala a teprve pak jsem pomaličku sklopila hlavu. Jo. Málem jsem z toho draka spadla, když jsem pod sebou uviděla rudé šupiny toho draka, u kterého jsem si ještě před chvilkou myslela že mě chce sežrat. Zadívala jsem se dolů na zem, zatočila se mi hlava a málem jsem spadla napodruhé. Pod námi se míhaly lesy, řeky, jezera i hory- a že to byla rychlost. Pozorovala jsem drakova mohutná křídla jak se v pravidelném tempu zvedají a klesají, a jak se v nich při každém pohybu napínají svaly. Pohladila jsem draka po kůži a... znovu se všechno zatočilo.

Řev, řinčení kovů. První dvě věci které jsem zaregistrovala. Rozkašlala jsem se, jak všude vířil písek. Když jsem popadla dech, rozhlédla jsem se kolem. Přesný opak té nádherné díry ve které jsem se poprvé ocitla. Tohle nebyla zelená louka s vysokou trávou a barevnými kytičkami, ne, tohle bylo bitevní pole. Všude byl zmatek. Zahlédla jsem vojáky s černým brněním, osoby stojící opodál zahalené ve dlouhém černém plášti, jehož kapuca jim dokonale skrývala obličeje, kterým z rukou šlehaly blesky a ohnivé koule. Když jsem se pootočila, spatřila jsem lidi se špičatýma ušima a dlouhými vlasy. Někteří měli vlasy kaštanové, jiní zas blonďaté. Někteří z nich je měli také svázány do copu který jim padal na záda, jiní zas měli kolem hlavy obvázány pouze dva malé copánky. Na těle se jim leskla pestře zdobená zeleno-zlatá zbroj a v ruce kovový meč. Všichni do jednoho měli na zádech luk a toulec se šípy. Když jsem se otočila ještě trochu, spatřila jsem lidi z Korgu. Na tělech se jim třpytila sytě rudá zbroj se stříbrnými doplňky. Spatřila jsem svého otce a bratra, zrovna ve chvíli kdy se k otcovi zezadu přikrádal černý bojovník. Chtěla jsem na něj zakřičet, ale selhal mi hlas. Nemohla jsem mluvit.
Bratr se najednou prudce otočil a usekl  bojovníkovi hlavu. Mazané. Vypadá to, že bratr o něm celou dobu věděl. Zřejmě je chytřejší než se na první pohled zdá.
Bojovým polem se rozlehl pronikavý řev. Ale ne řev boje, tohle byl řev draka. Všichni do jednoho vzhlédly k obloze, a já samozřejmě nebyla výjmkou. Ihned jsem spatřila obrovského rudého draka v čele a za ním další letící draky.  Nutno dodat-s jezdci na hřbetě. Překvapeně jsem vydechla nad jejich krásou a elegancí. Mluvím o dracích...
Zařvali znovu, tentokrát všichni. Možná i jezdci, to nevím. Jezdci svým drakům zatáhli za otěže a nasměrovali je čelem k zemi. Všichni kromě červeného draka se vrhli na bojovníky v černém brnění a na osoby v černých kápích. Zahalené postavy začali po dracích střílet oheň a blesky, ale drakům to nespůsobilo ani škrábanec. Opět jsem pohled přemístila na draka, který se jako jediný nevrhl k zemi, a který jako jediný nemá jezdce. Lekla jsem se, když jsem si všimla že letí směrem ke mně. Pak se odehrálo spoustu věcí najednou. Fascinována draky jsem nevěnovala pozornost svému okolí, a toho se okamžitě jeden černý bojovník chytil. Napjal tětivu, zamířil a pustil. Černý šíp zakončený černými peříčky letěl na mě. Přesněji: na můj krk. Až teď jsem si všimla že mám brnění, že v ruce třímám meč a že na zádech mám luk. Krk bylo jediné nechráněné místo na celém těle. Věděla jsem že už nic neudělám. Byla jsem v lehkém tranzu a nemohla se pohnout. Ale k čemu by mi to bylo. I kdybych se pohla, nestihla bych se šípu vyhnout. ,,Elodie! Ne!'' zaslechla jsem za sebou číši hlas. Nevěnovala jsem mu pozornost. Začala jsem se smiřovat se smrtí, a také jsem se začala těšit, že si konečně trochu odpočinu. Od všeho. Přemýšlela jsem jestli to bude bolet, nebo zemřu hned. Doufám že ten bojovník umí střílet. Nechtěla bych tu na zemi ležet se šípem v krku a vydávat zvuky jak přidušenej lachtan. Když už šíp byl pár metrů ode mě, zahlédla jsem koutkem oka na své levé straně nějakou šedou šmouhu. Usoudila jsem, že to není nic zajímavého. Zavřela jsem oči, abych se na můj smrtící šíp nemusela koukat a začala se v duchu se všema loučit. Sbohem............................Proč pořád žiju ? Nemám být už mrtvá ?
Otevřela jsme oči, a hned to uviděla.
,,Ne!'' po tváři mi začali proudem téct slzy. ,,Ne!'' vzlykal jsem. Padla jsem na kolena a přisunula se k bezvládnému tělu vlka, kterého jsem tehdy zachránila v lese. Z hrudi mu tečel šíp.

,,Ne!''
S trhnutím jsem se probudila ve svém pokoji. Po tváři mi tekly slzy a já si až teď uvědomila že jsem křičela doopravdy.
Byl to jen sen.
Ale hodně živý sen...