•Red dragon•

8. kapitola

Spěšně jsem ustoupila pár kroků dozadu. Z draků mám respekt, ikdyž jsou takhle malí a mrtví. Ještě nikdy jsem neviděla živého draka z takovéhle blízkosti, proto mě ten pohled drobet znepokojil. Tak koho by nevyděsil drak, ať už kterýkoliv, když ho vidí poprvé v životě živého. Tenhle byl malý, ale zato vypadal velmi mrštně, měl dvě řady zubů ostrých jak jehly, a hlavně, hlavně dýchal. Furt jsem to nechápala, copak rodiče neviděli že žije ?
Nevypadal že by byl vzhůru. Ležel na boku a oči měl zavřené. Sice jsem viděla jen jedno, ale pochybuju že by dokázal otevřít jen jedno. Dobře. Hlavně dýchej.
Obezřetně jsem se k němu přiblížila, abych si ho lépe prohlédla. Byla jsem si vědoma, že hodně riskuju. Kdykoliv mohli přijít rodiče nebo bratřík, netušila jsem jestli tenhle druh draka nemá nějaké záchranářské sklony a nějací jeho kamarádi nečekají za oknem, které bylo mimochodem otevřené, ale nejhorší by bylo, kdyby se ten dráčík probudil. Stáhlo se mi hrdlo v pomyšlení na to, že zítra už bude mrtvej určitě. Ne, musela jsem něco udělat. Po očku jsem se podívala ven, abych zjistila jak moc už je venku tma. Skvěle, venku už není skoro vidět. Honem jsem se vrhla pro kuchyňský nůž, který stál na kuchyňské lince kousek od stolu, a pak se pár kroky přemístila zpět k plazovi na stole. Sevřela jsem nůž pevněji, zkontrovala jestli je pořádně ostrý, a z hluboka se nadechla. Naposledy jsem se ohlédla jestli za mnou někdo není a začala přeřeřezávat provazy, které mu spoutávaly nohy. Sice jsem netušila co budu dělat pak, ale rozhodla jsem se improvizovat. Páni, zachraňuju draka. Jsem možná jediný člověk, který to je ochotný udělat. Byla jsem tak zažraná do své práce když jsem přeřezávala provazy na křídlech, že jsem si ani nevšimla, že přestal dýchat a jeho tělo se napjalo. Když provaz povolil, drak otevřel své oko vířící barvami ohně, a já tlumeně vykřikla. Když zavrčel, vycenil své jehlovité zuby a pomocí ocasu se dostal na nohy. Začala jsem před ním couvat. Proč se pokaždé musím dostat do maléru ?
Náhle jsem za zády ucítila zeď. Tak, a teď je semnou konec. Zděsila jsem se a napadlo mě, že zeď mi nikdy nepřišla jako věc, co zaviní mou smrt. Náhle se mi vybavili obrázky a texty z knih, kde jsou draci krvežíznivá stvoření bez špetky citu. Drak vrčel dál a pod ohrnutými pysky se blýskaly bílé zuby. Rozhlédl se kolem sebe, jako by si myslel že tu semnou někdo je a představoval by pro něj hrozbu.
Kéž by...
Zřejmě se spokojil s tím že nikoho neviděl, proto se podíval zpět na mě, a.... a seskočil ze stolu. Pomalu se ke mě blížil po dřevěné podlaze, a já už vnímala jen svůj zrychlený dech, své zběsile tlučící srdce a hrozivé cvakání drápů o zem. Máchal ocasem ze strany na stranu a mě připomněl kočku co pozoruje myš. Jindy bych se možná pochválila za výstižné přirovnání, akorát teď jsem byla v roli myši já. Hlasitě jsem polkla.
Drak jako by si toho všiml, stáhl svaly nad očima do výrazu co bych u člověka nazvala zamračením. A náhle se zastavil. Nejdřív se podíval dolů na své nohy a pak se zahleděl do mých očí. Barvy v nich zavířily a mě přepadl úplně stejný pocit jako u 'veliké červené hromady šupin'. Zase ten pohled který mi nějakým způsobem připadal mírumilovný. Jako by mi nechtěl ublížit. Roztáhl křídla a párkrát jimi mávnul nahoru a dolů. Pak se ohlédl přes rameno na otevřené okno, kterým by se hladce protáhl a zamrkal. Čekala jsem že se sebere a vyletí aby byl co nejdřív venku. Ale ne. Udělal něco, co bych nikdy nečekala. Podíval se zpět na mě a.....sklonil hlavu k vyjádření díků. On mi děkuje. Dobrý bože.
Potom bez jakéhokoliv zdržování oběhl stůl, prosločil oknem ven a já viděla už jen špičku ocasu co stoupá k obloze.

:)