✔️You Lied? |j.jkx.k.th|CZ✔️

Zlomený nepřítel

Jungkook

Celé tělo mě bolí. Myslel jsem, že umřu, než vyjdu schody k našemu bytu. Odemkl jsem dveře a vešel dovnitř.

„Jimine?" volal jsem přes celý byt.

Nic. Prošel jsem celý byt, ale nikde ani nohy. Nakonec jsem to vzal ještě k Jiminovi do pokoje, kde se v posteli válela zachumlaná kulička. Sedl jsem si na okraj postele a začal mu prohrabovat vlasy, které mě šokovaly svým stříbrným odstínem.

„Hmmm..." otočil se mým směrem se stále zavřenýma očima.

„Jsem zpátky." zašeptal jsem.

„Vítejte, pane." řekl v polospánku.

„Jsem pryč týden a ty už si barvíš vlasy?" zasmál jsem se. „Sluší ti to, Jimine."

Na to se Jimin prudce posadil a zmateně se na mě zamračil. Protřel si oči a pořádně se na mě podíval.

„Pane, co se vám to stalo?!" začal panikařit a zmáčkl můj fialový obličej, na což jsem sykl bolestí.

„Jsem v pořádku, Jimine." chytl jsem jeho ruce a stáhl si je z obličeje. „A myslel jsem to vážně, ta barva ti sedí."

„Pane, já se obávám, že vás asi silně udeřili do hlavy." nasadil vážný obličej.

Jen jsem se nad tím zasmál. „Ne, Jimine. Jen s tím končím, končím s těmahle sračkama. Už žádné ‚pane', teď jsem jen Jungkook."

„Myslím, že bychom měli jít do nemocnice..." zíral na mě šokovaně Jimin.

„Říkám, že jsem v pořádku! Prostě to takhle dál nejde. Já už takhle dál nemůžu a ty určitě taky ne." přejel jsem mu palcem po ruce, kterou jsem stále držel.

„Takže... Co se bude dít teď?" projel si rukou obličej.

„Chci někam vypadnout, tohle je nejdál, co jsem se dostal z Pusanu, chci cestovat. Japonsko, Brazílie, Francie, Thajsko..." usmál jsem se nad představou sebe v různých městech.

„Kam pojedeme prvně?" rozzářila se Jiminova očka.

Jiskřičky jsem ale hnedka zahnal. „Pojedu sám, Jimine."

„Cože?!" Jiminův obličej házel zase zmatený výraz. „Jak to myslíš?"

„Řekl jsem, že s tím končím. Teď už za mnou nemusíš běhat jako ocas, můžeš dělat, co chceš ty." pohladil jsem ho po vlasech a odešel z jeho pokoje.

Jen, co jsem vyšel, mě Jimin srazil ke zdi a chytil za triko těsně pod krkem. „Jako ocas?! Děláš si ze mě prdel? Kdybych s tebou nechtěl být, už dávno bych zmizel. Celou dobu jsem čekal, až se mi vrátíš, tak mě teď nesnaž zbavit! Nikoho kromě tebe nemám! Jsi jako můj bratr, Jungkooku!"

„Děkuju..." objal jsem Jimina a z očí se mi začaly tlačit slzy. „Myslel jsem, že bez váhání zmizíš."

„Něco takového bych neudělal. Nikdy."

„Ahoj Tae!" volal jsem na Taehyunga, který zamykal dveře od svého bytu.

„Ahoj Yugyeomie!" zavolal zpátky, zatímco se věnoval zámku.

„Pohni, ujede nám autobus!" šťouchl jsem do něj.

„No jo, no j- Proboha Yugyeome, co se ti stalo?!" začal vyvádět, jen co se na mě otočil.

„Tae, to nic není, tak pojď!" začal jsem ho táhnout ze schodů.

„Nic?! Vždyť máš rozseknutý ret a ten nos máš určitě zlomený!" seběhl přede mě a kulil oči na můj obličej.

„Ještě chvilku zdržuj a můžeme to otočit zpátky nahoru, protože další autobus jede až za hodinu." zavrčel jsem a Tae to hnedka obrátil dolů ze schodů.

„Takže ty se umíš taky naštvat..." zamumlal si se smíchem.

Vešli jsme na chodník před panelákem a okamžitě se rozběhli k zastávce, kde už stál autobus. Byli jsme 2 metry od autobusu a řidič nám pěkně zavřel a jel dál.

„No to si dělá srandu, ne?!" hodil jsem směrem k autobusu kámen.

„Tak... Co teď?!" zazmatkoval Tae.

„Tae? Šel jsi někdy za školu?" usmál jsem se záškodnicky na Taeho.

„Já? Zbláznil ses?!" přešlapoval nervózně na místě. „N-nechceš snad...?"

„Na co jsem to přikývl?! Mě asi klepne!" tahal si za vlasy Tae, když jsme se procházeli městem.

„Klídek, je to jen jeden den." poplácal jsem ho konejšivě po rameni.

„Ale já nikdy nic- OH! Dáme si zmrzku?!" nadskočil, když jsme procházeli kolem cukrárny.

„Tak běž, počkám tě tady." postavil jsem se před obchod.

Tae se najednou zarazil a celý červený nafoukl líčka. „Já už ji nechci."

„To si to nezvládneš koupit sám?" zasmál jsem se nad jeho roztomilou akcí a vlezl do cukrárny. „Tak jakou chceš?"

„Banán a čokoládu." ukázal prstem jako malé dítě.

„Tak si objednej." uhnul jsem mu.

„No tak nic." vyběhl rychle z obchodu.

Zasmál jsem se a objednal zmrzlinu jak pro mě, tak pro něj.

„Na." podal jsem mu kornout s dvěma kopečky zmrzliny.

„Děkujuuu." rozzářila se mu očka. „Jakou máš ty?"

„Kávovou. Chceš zkusit?" strčil jsem mu můj kornout pod nos a on si lízl.

„Bleehh... To je hořké." zaksychtil se.

„Tae? Můžu se tě na něco zeptat?" lízl jsem si zmrzliny.

„Zeptat se můžeš, ale nevím, jestli ti odpovím." zasmál se.

„Tu holku co si máš brát... Máš ji aspoň trochu rád?"

„Vlastně jsem s ní nikdy nemluvil... Ani si ji nechci brát..." přiznal neochotně.

„Tak si můžeš vzít mě!" zavtipkoval jsem.

„Klidně..." řekl Tae se sklopenou hlavou.

Najednou nastalo trapné ticho, které s sebou přineslo zvláštní pocit. Přejel jsem si rukou po břichu, kde se pocit usadil.

Z čeho jsi sakra nervózní?!

„C-co takhle jít k řece?" nahodil jsem s přeskočením hlasu.

„Hele, zajdu támhle do krámu, chceš něco?" zeptal jsem se Taeho, když si sedl do trávy u břehu řeky.

„Něco na pití, prosím." zazubil se roztomile.

Rozběhl jsem se k obchodu a se svým vchodem dovnitř jsem málem rozrazil dveře. Vzal jsem do ruky nákupní košík a splašeně pobíhal po obchodě. Zrovna jsem se natahoval pro nějaké sandwiche, když jsem narazil do ženy.

„Omlouvám se!" otočil jsem se na ženu a mé tělo ztuhlo.

„Teď, když jsi dospělý, mu nejsi podobný vůbec. Jsi vážně můj syn? Radši zmiz, než zase něco zkazíš." dostávaly se mi pohoršené výrazy od osoby, která je mou matkou.

„Promiň, že nejsem Wonwoo." zavrčel jsem ztuhle a nakráčel si to ke kase.

„Jsem zpátky!" volal jsem na Taehyunga.

„Yugyeomieee, rychle!" nafoukl líčka.

Tae, nesnášel bys mě taky, kdybys mě doopravdy znal? Kdybys věděl o všem, co jsem kdy udělal?