✔️You Lied? |j.jkx.k.th|CZ✔️

První setkání

Taehyung

*Píp* *Píp* *Píp*

„Hyaaaaa!" použil jsem na svůj budík kung-fu chvat. Jako jeden z těch normálních lidí si vždycky nachystám minimálně dvanáct budíků, abych se vzbudil, tak jsem se musel podívat na čas. 6:10. To byl poslední budík, abych si před školou stihl zaběhat. Rychle jsem teda vyběhl z bytu a před dveřmi se ještě trochu protáhl. Když jsem se chystal seběhnout schody, uviděl jsem malinkaté stvoření s obrovitánskou krabicí.

„Nechceš pomoc?" nabídl jsem se chlapci.

„Tu bych vážně uvítal, děkuju." hodil mi do náruče krabici.

Pro boha, prcku! Víš, kdo je Schwarzenegger? To jsi ty - akorát ve zmenšené verzi. Pomyslel jsem si, když mě krabice málem stáhla k zemi.

„Tak kam to bude?" pokusil jsem o úsměv.

Prcek se zasmál, když viděl, jak zápasím s krabicí. „O patro výš, byt č. 29, je otevřeno, tak to polož někam na zem." zasmál se a seběhl dolů.

Otočil jsem se teda ke schodům nahoru a už v jejich půlce nemohl. Jak to vynesl do 7. patra?! Vešel jsem do bytu a střelhbitě položil krabici na zem. Jen jsem ji položil a ve dveřích už cupital prcek s dalšími dvěma krabicemi. Jen jsem na něj vykulil oči a snažil se uklidnit své roztřepané nohy.

„Jsem Jimin." podal mi ten malý piňďa ruku.

„Taehyung." přijal jsem jeho napřáhnutou ruku. Zase jsem musel vykulit oči, tentokrát nad stiskem jeho ruky.

„Proč tu je tolik schodů?!" uslyšel jsem, jak si někdo stěžuje na chodbě.

Do bytu vešel černovlasý chlapec, co taky nesl po dvou krabicích.

To je teď z každého Hulk nebo co?!

„Ahoj, já jsem Yugyeom." kývl na mě chlapec a hledal místo, kam položit krabice.

„Já jsem Taehyung." zamával jsem na chlapce.

„Rád tě poznávám." chytil mě za ruku a uklonil se, když položil krabice.

Byl vážně slaďounký, vlasy mu lehce podaly do očí, tváře měl z nervozity narůžovělé a jeho úsměv ukazoval jeho roztomilé králičí zoubky. Nemohl jsem si ale nepovšimnout, jakou má mužnou postavu. Nedokázal jsem ani odhadnou, kolik mu tak je. Jeho obličej je takový neutrální, takový co by vydržel od 17 klidně až do 30.

„Tae?" vyrušil mě z myšlenek Jimin.

„Ano?" otočil jsem se na něj prudce.

„Vím, že jsi měl někam namířeno, ale vadilo by ti nám pomoct?" začervenal se.

„Hyungu, nemůžeme přece takhle otravovat nové sousedy!" nafoukl naštvaně líčka Yugyeom.

„Náhodou rád pomůžu, chtěl jsem si jít jen zaběhat a myslím, že jednou to vynechat neuškodí." zasmál jsem se a utíkal dolů k velkému autu, kde jsem posbíral menší - a lehčí - krabice.

Běhat. Zasmál jsem se nad svou myšlenkou. Dneska jsem chtěl teprve začít, ale přiznejme si to, jsem na to moc shnilý. Navíc, kdyby mě tihle viděli běhat, měli by ze mě srandu, fakt nejsem zdatný běžec.

Zatímco já pomalu s roztřesenýma nohama vynášel menší krabice, ti dva kluci běhali nahoru a dolů s těma velkýma. Když jsem sešel potřetí k autu, které bylo při mém prvním příchodu úplně plné, stál jsem s otevřenou pusou. Už tu ležely jen poslední dvě malé krabice, natáhl jsem se po nich, ale něčí ruce byly rychlejší.

„Děkuju, Taehyungu. Opravdu jsi nám pomohl." usmál se na mě malinký Jimin.

„Eehhh, jasně..." donutil jsem se k úsměvu.

Spíš jsem tu překážel.

Jimin zatřásl hodinkami a podíval se na čas. „Nejdeš do školy nebo něco? Je 7:05."

„Sakra, ujede mi autobus!" vyběhl jsem schody ke svému bytu a rychle se začal převlékat do uniformy. Popadl jsem batoh a utíkal zase zpátky dolů a na autobusovou zastávku. Na poslední chvíli jsem skočil do autobusu, který už zavíral dveře.

„Čekej na mě!" zakřičel jsem při výskoku z autobusu na svého kamaráda Yoongiho.

„Hmm?" otočil se na mě rozespalýma očima.

Na pozdrav jsem ho objal a zamířili jsme do školy. Zase jsme se rozloučili, když jsme museli jít do jiných tříd. Se zazvoněním na hodinu jsem se posadil na své místo. Od zazvonění už uběhlo 10 minut, ale vyučující nikde nebyl.

„Neměl by pro něj někdo dojít?" zeptal jsem se třídy.

„Co? Zbláznil ses? Až přijde, tak přijde a když nepřijde, máme volnou hodinu." vrčeli na mě.

Tak já se vám tedy všem omlouvám...

„Neříkal jsem vám, že i když tu nejsem, máte být na svých místech?" vstoupil do třídy učitel.

Všichni začali brblat a sedat si na svá místa.

„Copak Jennie? Máš nějaký problém?" otočil se učitel na dívku, která stála a stěžovala si lidem okolo.

„Ne, pane Tuane." usadila se otráveně na své místo.

„Takže třído, dneska nám tu přibude panáček do hry. Buďte k němu hodní, abych byl upřímný, ten kluk je trochu pomalejší." přetočil očima a šel za dveře pro nového žáka.

Nový žák se postavil před třídu a uklonil se. Celý jeho obličejík byl červený a z nervozity mu i naskakovaly slzy. Mávl jsem na známou tvář a jí se odlehčilo.

„J-jmenuje se Kim Yugyeom. Těší mě." dostal ze sebe.

„Vypadá to, že se s Taehyungem znáš, tak si sedni do lavice před něj." požďuchl ho učitel.

Zamířil ke své lavici s úsměvem, který mi celou cestu věnoval. Bože, ten je tak roztomilý.

„Když budeš něco potřebovat, klidně se na mě obrať. Jsem hned za tebou." oplatil jsem mu konečně úsměv.

Yugyeom ještě o něco zrudl a přikývl.

Roztomilé. Tenhle kluk se mi vážně líbí.