Vůně krve 2 |FF TVD|

2.kapitola

Když jsem se vrátila zpět do domu, ve kterém jsme s Damonem už nějakou dobu bydleli, nenašla jsem ho. Myslela jsem si, že to co řekl nemyslel vážně. Ale nebyly tu jeho věci, prostě nic. Opravdu odešel.

Nad jeho reakcí jsem jen pokrčila rameny a přešla k mini baru. Nalila jsem si do skleničky bourbon a na jeden lok jsem ho měla v sobě.

On se vrátí.

Nevím jestli jsem si tím byla jistá nebo jsem si jen něco nalhávala.

Nepotřebuješ ho, říkal mi hlas v mé hlavě, který jsem občas proklínala. Ale v něčem přeci jen měl pravdu. Nepotřebovala jsem ho. Nepotřebuju nikoho. Dokážu se o sebe postarat sama. Nejsem přeci malé dítě, které potřebuje dvacetčtyři hodin chůvu.

Ještě chvíli jsem seděla v koženém křesle a dívala se do krbu na tančící plameny. Svým způsobem mě nějak uklidňovali, ale zároveň ve mě probouzely něco temného. A mě se to líbilo. V ruce jsem držela skleničku a přemýšlela jsem, co dnes večer podniknu. Možná půjdu na místní veselku, kterou tu budou pořádat a najdu si nějakou tu obět na spestření večera. A nebo z tohohle zapadákova vypadnu a půjdu do většího města, ve kterém je více chutnějšího masa než tady.

Hned bylo rozhodnuto. Už nechci být tady. Když teď Damon odešel, nemusím poslouchat jeho rozkazy o tom, co a kdy budeme dělat. Nebo koho můžu vysát a koho ne. Udělám si menší výlet. A ten výlet bude do nějakého většího města.

Během několika sekund jsem měla sbaleno a nasedala do svého auta. Cestovní tašku jsem hodila na sedadlo spolujezdce, nastartovala a vydala se na pospas novým zážitkům a novému dobrodružství, které mě čeká.

***

Po několika hodinové cestě jsem zastavila u menšího, skoro rozpadlého motelu u dálnice. Byla jsem lehce unavená a bolel mě zadek z toho věčného sezení v autě. Na každé cestě řídil Damon a já se mohla uvelebit jak jsem chtěla.

Je to paličatý idiot.

Zaparkovala jsem na volném místě a šla k malé budově, která byla nejspíše recepcí tohohle zapadlého motelu. Za stolem seděla postarší žena, její šedivé vlasy měla svázané do copu a na jejím baculatém nose měla kulaté brýle.

Nikdy nebudu takhle vypadat.

Řekla jsem si v hlavě. Při pomyšlení, že bych měla zestárnout jsem se oklepala. Výhoda upírství, nikdy nezestárnete. A to se mi líbilo. Přešla k vysokému pultu a na starší ženu se jemně usmála.

,,Vítejte v motelu Carlail, jak vám mohu pomoci?" zachraptěla a poupravila si brýle na nose aby na mě lépe viděla.

,,Ráda bych jeden pokoj," nuceně jsem se usmála.

,,A na jak dlouho by jste tu chtěla být slečno?"

,,Na jednu noc, dýl tady nestrávím ani minutu," odfrkla jsem si. Moje poznámka ji nijak neodradila od toho aby mi dala klíč od pokoje číslo jedenáct. Nejspíš na takové jednání byla zvyklá, určitě se tu objevovala různá individua. Jen jsem poděkovala a šla směrem ke svému jednodennímu bydlišti. Když jsem vešla do místnosti, do nosu mě praštil odporný puch.

Tady asi dlouho nikdo nebyl.

S velkou nechutí jsem odhodila cestovní tašku na zem a šla si prohlédnout zbytek pokoje, který nebyl moc velký. Jedna velká postel s přikrývkou a dvěma polštáři. Vedle postele byly dva noční stolky s lampičkami. Malá komoda na oblečení, do které bych si mimochodem to oblečení ani nedala, jelikož jako celý tenhle motel byl prolezlý nějakými škudci a roztoči. Malá koupelna se sprchovým koutem, umyvadlo, nad kterým bylo velké zrcadlo, které bylo lehce popraskané.

Je to tu určitě samí ožrala.

A záchod, který už dlouho taky nikdo nepoužíval.

Ble.

Je pravda, že ani z venku ten motel nevypadal jako pětihvězdičkoví hotel, ale nic lepšího široko daleko nebylo. Nezbývalo než tu jednu jedinou noc přečkat a zítra se vydat dál.

Ovšem naskytl se problém. Začínala jsem mít hlad. Ale jak jsem si všimla, moc lidí tu nebylo. Naštěstí jsem měla zásoby, které by mi mohli stačit.

Není to čerstvé, není to ani teplé, ale co se dá dělat Eleno, povzdechla jsem si.

V batohu jsem nahmatala pytlík s krví a jeho násosku odtrhla. Chodila jsem po pokoji s pytlíkem u pusy a prohlížela si tohle zatuchlé místo. Na zdech byly vybledlé tapety a z části byly oloupané. V místnosti byl pouze jen jeden obraz, mě nic neříkající. Prostě jen nějaký obraz, který vypadal spíše jako kdyby ho kreslilo pětileté dítě.

Po mé studené večeři jsem se rozvalila na vrzající posteli. Nohy jsem na délku zkřížila a ruce za hlavu taktéž. Během několika málo minut jsem usnula.

***

Zdravíčko :)

Tak jsem tu s další kapitolkou. Sice se tu nic moc nedělo, ale myslím si, že i ty nudnější části jsou pro jakýkoliv příběh důležité.

Elena je na cestě někam do neznáma a úplně sama. Damon se vytratil bůh ví kam, ale Eleně je to u určitých míst. :D 

Zajímají mě vaše nápady a názory, co by se mohlo stát dál ? :)

Snad se vám kapitola líbila a brzy přibude další :)

Vaše Ter ♥