Born In Gotham City

28) Alfréd Spasitel

"Proč jste nás chtěl svázat?" Ray si založila ruce na hrudi a podívala se na svého bývalého učitele pohledem plným nedůvěry. Netušila, co od něj má čekat.

Mladý Pennyworth si povzdychl a klekl si k Austinovi. "Netušil jsem, co bude mít ta kočičí ženská v plánu. Bylo to ode mě hloupé. Tvrdila, že vás chce jen chytit, protože jste prý delikventi. Slíbil jsem jí pomoc, abych vás dostal do bezpečí. Nevěděl jsem, že se nás všechny pokusí zabít."

"Jak dlouho se s ní znáte?" zajímala se dál Ray.

"Potkal jsem ji na tom skateboardovém turnaji. Byl jsem tam kvůli Connorovi..."

"Myslíte Connora Bennetta?" Ray si vybavila svého spolužáka a zároveň největšího nepřítele, co ve skateboardování měla.

"Ano, přesně kvůli němu, ale to teď není podstatné." Pennyworth zkontroloval Austinův puls a pak se úzkostlivě rozhlédl kolem sebe, zda už jeho otec nedorazil. "Tehdy jsem se s Catwoman seznámil. Ale teď vím, že mě obelstila."

Ray se rozhodla, že prozatím bude svému učiteli věřit. Nutně potřebovala nějakou oporu. Někoho, kdo by ji podržel v takové situaci, jako byla tato. Když její nejlepší kamarád a zároveň jeden z posledních lidí, co jí zbyl, umíral.

Stáli pod vysokými stromy, které rostly na kraji parku. U Rayina domu, nebo lépe řečeno u toho, co z něj zbylo, bylo příliš riskantní zdržovat se. I za takto krátký okamžik už k sutinám dorazili první zvědavci.

"No tak, no tak," mumlal pan Pennyworth a úzkostlivě koukal na drahé náramkové hodinky s již poněkud ošuntělým řemínkem.

Sotva dořekl poslední slovo, v dálce se ozval zvuk, který by se dal nejlépe popsat jako našlapování na trávě v drahých italských botách. Ray bylo okamžitě jasné, že Wayneův věrný pomocník je tu. Tělem se jí rozlila úleva příjemná jako med. To, že Alfréd skutečně dorazil, v ní probudilo a rozdmýchalo novou naději.

Už ho viděla, štíhlého muže v dlouhém kabátě a plátěných kalhotách stejné barvy. Tvář měl jako obvykle oholenou a to dosvědčovalo, jak striktně lpěl na svých zásadách.

"Jsme tady," informovala ho tiše dívka, mačkajíc si samou nervozitou lem trička. Dlaně měla celé zpocené a pocítila i jednu zbloudilou kapku na čele.

Alfréd se zastavil v příšeří stromů a chvíli mrkal ve snaze přizpůsobit své oči tmě. Nejprve ze všeho zaostřil na Ray, poté na svého syna a jako poslední na zraněného Austina.

"Ptát se, co se stalo, by v tuto chvíli bylo patrně plýtvání časem," zamumlal a poněkud nezvykle si přejel dlaní po tváři. Bylo jasně znatelné, jak nervózní najednou je. Přestože byl obvykle naprosto klidný, vyrovnaný a bez jakýchkoli emocí, nyní se jeho obavy daly bez váhání přečíst z jeho vráskami pokryté tváře.

"Tati, vím, že už jsme se dlouho neviděli, a taky to, že spolu nemluvíme..." Mladší z Pennyworthů se odmlčel a promnul si zátylek. "Ale musíš nám pomoct."

Ukázal na Austina, který již dýchal z posledního. Hrudník se mu stále slabě nadzvedal, ale jak si Ray všimla, bylo to v nepravidelném rytmu.

"Musíme ho nějak dostat k autu," prohlásil věcně Alfréd a sklonil se pro tělo nebohého chlapce. Jeho syn mu pomohl Austina podepřít a společně se vydali směrem, kde měl stát Alfrédův vůz. Ray samým překvapením zamrkala, jako by ji právě něco vlétlo do oka, a pak nepatrně konsternovaná následovala oba Pennyworthy. Tohle by rozhodně nečekala, takovou věcnost a žádné zbytečné otázky.

Alfrédův staroanglický vůz stál v zákoutí ulice, která byla pro Ray dlouhá léta domovem. Během ostražité chůze vzpomínala, jak tudy jako malá chodila ze školy, jak se vždycky těšila, až jí táta doma udělá citronovou limonádu a jak později půjde s Austinem ven.

Věděla, že tohle už patrně nikdy nezažije. Musela by se zpátky nastěhovat domů, začít chodit do školy a, co hlavně, její táta by musel být naživu.

"Polož ho sem." Alfrédův hlas ji vytrhl z nostalgického bádání nad minulostí a vrátil ji nohama na zem. Alfréd opatrně položil chlapce na zadní sedadla, jako by tam pokládal křehkou růži. Chvíli se přehraboval v přihrádce, až nakonec vytáhl autolékárničku.

"Dokážete ho zachránit? Chci říct, dokážete ho zachránit s tímhle?" Ray natahovala krk, div jí krční obratle nepraskly, aby jí neunikl ani jeden krok, který Alfréd udělal. Navzdory jeho skvrnami pokrytým rukám s třasem způsobeným stářím, mu Ray věřila. Věřila v to, že Alfréd Austina zachrání.

Sama netušila jak se dostala na sedadlo spolujezdce, ale poslední, co si pamatovala, byl učitel Pennyworth, který jí podal jakýsi prášek a nechal ji propadnout se do náruče bezesnému spánku.

***

Nad  horizont se vyhouplo slunce a jeho paprsky se začaly rozprostíral po širém okolí. Některé dopadly na střechy vysokých gothamských budov, jiné se odrazily od hladiny řeky a pár z nich dopadlo na tvář Rose. Dívka se zavrtěla, snažíc se najít vhodnější polohu, ale nakonec to vzdala a rozlepila spánkem zalepená víčka. Kdyby zde, na kraji městského parku nocovala před rokem, tělo a končetiny by měla promrzlé na kost. Ale nyní, když jí tělem proudilo zázračné mirakuru, si připadala úplně jinak. Byla silnější, odolnější a sbevědomější. Přesto ji pořád užírala jedna věc - Lady Shiva. Stále té ženě nevěřila, přestože pod nátlakem svého otce jí musela slíbit spolupráci. Hněv a nenávist v ní však stále vřely a lačně se draly ven.

Rose se protáhla a pohled jí padl na šavli, která věrně ležela v trávě vedle ní. Její čepel se leskla jako vodní hladina. Kousek za ní byl vidět zborcený most, jehož sutiny trčely z chladné, pomalu tekoucí vody. Ten most byla jedna z mála cest, které vedly ven z města.

Dívka si stoupla a pohlédla na opačnou stranu, kde byly rozmístěny skupinky vojáků. Většina z nich nespala - proč by taky měli, když jejich žilami proudilo mirakuru, které je dokázalo nabudit na nespočet hodin.

Rose náhle kdosi položil těžkou ruku na rameno. Soudě podle důrazu to musel být Slade.

"Za úsvitu Shiva vyslala skupinu vojáků směrem do centra," sdělil jí stručně a pomalu, rozvážně ruku z jejího ramene stáhl.

"Chce nahnat civilistům strach?" zapřemítala Rose nahlas a její otec souhlasně přikývl.

"Ano, to chce. Je tu ale ještě něco - nebo spíše někdo. Narazili jsme na ni teprve před chvílí, ale mohla by nám pomoct."

Naznačil své dceři, ať jej následuje. Rose pokorně, s neutrálním výrazem v obličeji, kráčela za Sladem, dokud ji nezavedl na místo, kde stála jakási žena. Měla černý obleček - vypadal jako temná noc - a podivnou masku. Její kočičí oči byly ostražité, jak k vojákům, tak k samotné Rose.

"Tvrdí, že zná Batmana dobře," prohlásil Slade. "Dokáže..."

"Dokážu předvídat, o co se bude snažit," dořekla za něj žena a samolibě se usmála, až se v jejích kočičích očích zalesklo...