Born In Gotham City

14) Nikdy se nesměj psychopatovi do tváře

Ray se pokusila vyhlédnout škvírou ve dveřích. Netušila, jak dlouho asi plují, věděla však, že musí být sotva poledne. Loď se houpala ze strany na stranu, ale její paluba se zdála klidná. Asi dvakrát kolem dveří kdosi prošel, ale k Rayině úlevě je neotevřel. Ray se pro jistotu přikrčila až v tom nejzazším koutě a ani nemukla. Pod sebou našla oranžovo bílou uniformu, která patrně patřila personálu na lodi. Chvíli váhala, ale nakonec se do ní převlékla. Už ji nebavilo jen sedět a čekat, chtěla vědět, kam plují.

Jakmile si navlékla okrové kraťasy a bílou košili, odvážila se opustit kumbál. Košile na ní trochu visela, takže si ji musela zastrčit do kalhot, což ve výsledku vypadalo trochu komicky. Jí to však v tuto chvíli nevadilo. Starost jí spíš dělalo to, aby někdo nepoznal, že tu nemá co dělat.

Pomalu dokráčela na záď a snažila se, aby její krok působil přirozeně, jako by na této lodi kráčela už mnohokrát. Hned poznala, že jde o soukromou loď; na zádi bylo několik lehátek, slunečník a malý bazének. Nikdo tam nebyl, ale zato zde byl tác se zbytkem jakéhosi pokrmu. Ray jako na zavolanou zakručelo v břiše. Naposledy jedla ve škole a tam (jako obvykle) jídlo nebylo nic extra. Na tácu však našla netčenou bagetku s tuňákem. Rychle se do ní pustila. Když žvýkala poslední sousto, zaslechla za sebou kroky. Zpanikařila a vzala do ruky tác se zbytkem jídla. Otočila se a uviděla jiného člověka v oranžovo bílé uniformě. Podivně se na ni koukal, až z toho málem přestala dýchat. Zastavil před ní a pohlédl na tác.

"Odnes to do kuchyně," řekl jí po krátkém zaváhání muž. Nevypadal starý, ale tmavé vlasy měl protkané šedinami.

Ray poslušně přikývla a ulevilo se jí. Chtěla ho obejít, ale on ji na poslední chvíli zastavil. Pohlédla do jeho tmavých podezíravých očí, ve kterých spatřila jakousi otázku.

"Jsi nová, viď?" zeptal se. Teprve nyní rozeznala v jeho mluvě jakýsi přízvuk, nejspíš čínský.

"Ano," odpověděla a snažila se zamaskovat svou nejistotu.

"Tak to budeš potřebovat ukázat, kde je kuchyně, viď?"

Vděčně přikývla. Muž ji zavedl zpět na příď a ukázal na prosklené dveře. Ray mu poděkovala a následně vstoupila do kuchyně. Byla to protáhlá místnost, kde v koutě na židli podřimoval mohutný chlápek v kuchařské zástěře. Ray ho tiše obešla a tác nechala na lince. Kuchař na židli nechutně nahlas chrápal, až v sobě Ray musela udusit smích. Rychle z kuchyně vyběhla a chtěla se někam zašít, ale venku na ni čekal opět onen muž. Začal jí přidávat další a další úkoly, takže se chudák Ray na chvíli nezastavila.

Teprve večer začalo její osobní volno. Obloha už byla temná a začaly se na ní objevovat jedna hvězda za druhou. Ray se opřela o zábradlí na zádi a poprvé za celou dobu si na chvíli odpočinula. Celý den musela plnit úkoly jako uklízení, zametání paluby nebo třeba stlaní postelí. Na nic si však nestěžovala, neprokoukli ji a tudíž ji tu nechali a nehodili do moře žralokům.

Noční obloha se zatáhla a ani svit měsíce už nebyl tak pronikavý. Ray vzhlédla k obloze a zamračila se. Vypadalo to, že bude pršet. Viděla, jak většina personálu odchází do kajuty. Zahlédla i pana Junga - majitele této lodi. Co se stačila dozvědět od ostatních, byl to zámožný podnikatel, který právě mířil na svou služební cestu. Kde však byl jeho cíl, to už vyzvědět nestačila.

Dopadla na ni první kapka a zastudila ji. Ray se otřásla a skrčila se pod slunečník. Brzy už lilo jako z konve. Ray začínala být pomalu zima. Když se zvedla, že půjde do kajuty, loď náhle zastavila. Trochu se zamračila. Od chvíle, co vyjeli z přístavu, nestavili. Tak co tak náhle?