Hrdinové Olympu- Poseidonovo Poselství

29. kapitola: ELAISA

Elaisa se nemohla dočkat, až společně s Topaz, Misaki, Marcem a Fredym vyrazí na výpravu do tábora Jupiter v Kalifornii. Ráno po té, co Savanna s Andrewem odletěli, za ní přišel Cheirón s tím, že jí, Topaz i ostatním poskytne potřebné informace k cestě a vzápětí je pošle směr Kalifornie, aby sdělili prétorům, co se za poslední dny událo a co má Tábor polokrevných v plánu.

,,Rozumíme," řeklo všech pět účastníků výpravy najednou, když jim Cheirón popsal celý plán a cíl cesty. Jelikož měl Zeus momentálně jiné problémy a nemohl ohlídat letadlo, které by je tam dovezlo, jeli vlakem. V devět hodin ráno nastoupili do Argusova velkého auta a on je odvezl na nádraží Grand Center Terminal, odkud v deset hodin vyráželi do San Franciska. Všech pět se jich usadilo do jednoho kupé, aby si mohli povídat a nikdo jiný je nerušil. Čekala je opravdu hodně dlouhá cesta, a tak si udělali pohodlí a užívali si ji. Elaisa si sedla k oknu zády ke směru jízdy a naproti ní se usadila Topaz. Vedle Topaz se natáhla Misaki. Marco a Fredy seděli na sedadlech vedle Elaisy a hráli Mýtománii. Modré potahy na sedadlech příjemně hřály. Venku foukal studený vítr, jehož chlad si Elaisa pamatovala ještě několik hodin ve vlaku. Při té myšlence se musela otřást. Kvůli postavě typu kost a kůže vždy docela rychle vymrzla. Navíc měla vždy radši léto a s ním i teplo a světlo. Čas, kdy všechno kvete a kolem vás je spousta vůní. Všichni se smějí a slaví. Můžete strávit noc pod širákem nebo se jít pozdě v noci koupat. 

Elaisiným největším snem už od malička bylo jezdit po celém světě a objevovat nové druhy zvířat a rostlin. Prozatím bylo její snění omezené jen na les a pole Tábora polokrevných. Skoro každý den se procházela mezi stromy, povídala si s malými veverkami, anebo vzpomínala na časy, kdy ještě žila se svým tátou na Floridě. Často jí vyprávěl příběhy o tom, jak se seznámil s její matkou. O tom, jak se v osudný den v jeho schránce domu číslo 76 v Kaštanové ulici v Holandsku objevil doporučený dopis a v něm nabídka na práci v zámoří. Přijel na Floridu, kde ho očekávala krásná a bohatá slečna, vlastníci skromnou vilu na osamělé pláži. Líčil jí, jak se do sebe pomalu, ale jistě zamilovávali. Jak tak Elaisa proplouvala svými krásnými vzpomínkami na život před táborem polokrevných, její víčka začala pomalu klouzat dolů. Zanedlouho potom už pravidelně oddechovala a sny přišli stejně rychle jako únava. Nejdříve se zdály být hezké. Byly to vzpomínky na její dětství. Chodila s tátou po pláži u jejich vily, kterou jim Deméter, Elaisina matka, přenechala, aby mohli zůstat v Americe. Elaisa to tam milovala. Na východní straně domu byl krásný hustý les a na západě rozsáhlá písečná pláž. Už od nejútlejšího věku si Elaisa představovala, že na každé straně jejich domu je jiný svět, a že vila je jediná brána, kterou se dá projít z jednoho do druhého. Bylo to kouzelné. Její otec ji naučil všechny druhy květin, které znal. Už v osmi letech dokázala poznat, který druh trávy drží v ruce. Sen jí ukázal i vzpomínku na dobu, kdy ji to všechno učil. Elaisiny velké modrozelené oči ho pozorně sledovaly a uši napínavě poslouchaly. Viděla jeho upřímný a uklidňující široký úsměv a sama se ze sna musela usmát. Úsměv jí však z tváře zmizel hned, jak se sen změnil. Nebylo to poprvé, co se jí zdálo o tom, jak její otec zemřel, když se předávkoval drogami. Nejhorší na tom bylo, že to ani nebyla jeho vina. Když se totiž musel vrátit do Nizozemska, odkud pocházel, aby pomohl své sestře, jednou se kvůli ní dostal do jednoho ze zapadlých barů, kde mu někdo z místních feťáků dal do pití tabletu. Peter Forest byl slušný člověk, který nekouřil, nebral a alkoholu se napil jen jednou za čas. Jeho osudným dnem se však stal ten, kdy mu jeden neznámý člověk hodil do nealkoholického drinku několik gramů silné drogy, načež vzápětí zemřel. Elaise tekly slzy z očí. Nikdo jí sice nikdy nepotvrdil, že se to opravdu stalo, ale od svých jedenácti let o otci neslyšela. Neodpovídal jí na dopisy. Nepřijel zpět.

El? El! znělo ji v hlavě. Někdo ji volal. Známý hlas jí rezonoval hlavou. Znenadání ucítila cizí ruce na svých ramenou. Znovu nabrala plného vědomí.

,,El?" Topaz na ni hleděla přes své černé hranaté brýle. Modré oči si Elaisu měřili. Když si všimla, že je Elaisa vzhůru, pokračovala: ,,Stojíme. Máme hodinu a půl na to, se projít a vrátit se zpět."

,,Kde jsme?"

,,Už jsme v Chicagu," odpověděla Topaz, narovnala se a sundala svůj batoh ze sítě nad Elaisiným sedadlem.

,,Jak dlouho jsem spala?!" zhrozila se Elaisa.

,,Docela dlouho. Už je ráno."

,,Ráno?! Jakože jsem spala přes dvanáct hodin?"

,,No jo. Říkali jsme si, jestli ještě žiješ, ale skoro každou hodinu jsi se pohla, tak jsme tě nechali spát. Spala si vůbec posledních pár dní v táboře?"

Elaisa se zamyslela. Topaz měla pravdu. Poslední noc Elaisa nezamhouřila oka. Celou tu dobu se strachovala o Savannu a Andrewa. To však nemohla Topaz říct. ,,No, já-" Elaisa nerada lhala, ,,-jsem se už nemohla dočkat, až pojedeme, a tak jsem moc nespala."

,,Úplně tě chápu. Doufám, že sis odpočinula. Teď se tady trochu porozhlédnem, a pak budeš mít další dva dny cesty na spaní, když budeš potřebovat," usmála se Topaz.

Elaise až teď došlo, že ostatní už v kupé nejsou. Vyhlédla z okna a uviděla je, jak postávají u automatu s kávou. Očividně na ně už čekali několik minut. Elaisina ruka se jakoby sama od sebe zvedla a ohmatala si tvář. Žádné stopy po slzách. Všechno se jí opravdu jen zdálo. Alespoň nemusí nikomu nic vysvětlovat.

,,Tak jdeme?" ozvala se Topaz. Už stála připravena u dveří kupé s batohem na zádech a Elaisinu tašku držela v ruce.

,,Ano, jdeme si prohlédnout Chicago." Vyšli z vlaku pod zářící slunce. Misaki, Marco a Fredy popřáli Elaise dobré ráno, a pak všichni společně vyrazili do centra města.