Počkej si, až tečky zmizí

5.

Adrien
Než Mistra tyč zasáhla, tak on zmizel. Těsně před tím jsem si všiml, že je jeho náramek černý. Takže už vím, jak rozeznat falešného mistra od pravého. Už jsem to chtěl jít říct Marinette, když mě zastavil hlas ze skříně. Otevřel jsem jí pomocí klíče, který ležel na skříni. Uvnitř ležel svázaný mistr. Odvázal jsem ho a pomohl mu vstát.

"Rychle, musíš najít Marinette a chránit ji, ale ona si tě nesmí všimnout." Řekl Mistr. Já jsem šel hledat Marinette. Našel jsem jí ve svém pokoji něco si čmárat. Stakování začíná. (Nwm jak se to píše)

Marinette
Jako beruška jsem se detransformovala. Sedla jsem si k sobě na židli. Zapla jsem konečně po měsíci počítač. Rodiče mi daly zaracha na měsíc za to, že jsem si na klávesnici rozlila koktejl. Šikovná Mari.

Zapla jsem ho a nahnaly se mi slzy do očí. Stále jsem tam měla tapetu Adriena. Ihned jsem si jí smazala a dala si tam tapetu Eifelovky.

Ještě chvíli jsem zhluboka dýchala. Pak jsem si všimla mé zdi. Né, Adrienovy fotky už tam nebyly, ale po tom, co jsem je strhla, tak mi na zdi zůstaly fleky. Opět šikovná Mari.

Chvíli, jsem ještě přemíšlela, co bych tak na tu zeď mohla dát, ale pak jsem se myšlenkami záhadně dostala k kocourovi. "What​?!" Řekla jsem zmateně, ale pak jsem si něco uvědomila.

Co to se mnou je? Když už nemiluji Adriena, znamená to, že jsem se mohla zamilovat do kocoura? Ne, co to tady v mém svědomím plácám? Já, Marinette a..... kocour? I když........ NE! Na tohle nesmím myslet. Co moje tělo těch pět sekund na něm vidělo? Uznávám, že je milý, dobrý, silný, chytrý a hezký.... HEZKÝ?! Co to?!?! Svědomí přestaň!

Když jsem se konečně domluvila, že na kocourovi nic nevidím, tak mi někdo zaťukal na poklop od balkónu. Otevřela jsem dveře a tam stál kocour. A já totálně zrudla.