Počkej si, až tečky zmizí

6.

Adrien
Už jsem to nemohl vydržet. Celý den starkovat (pořád nevím, jak se to píše) Marinette, a ani s ní nepromluvit? To prostě je nad moje síly.

Vyskočil jsem na její dům, a zaklepal na poklop. Mohl jsem tam vlézt, ale nechtěl jsem Marinette vyděsit. Ona přišla a otevřela mi. "Kocoure? Co tu děláš?" Zeptala se. "Přišel jsem za tebou." Odpověděl jsem tak, aby si nemyslela, že něco chystám. Ona se začala červenat. "Pojď dál." Řekla, a já šel směle k ní.

Marinette
Pozvala jsem ho dovnitř, a pořád jsem rudla. Svědomí proč? Proč mi tohle děláš? Pak jsem si uvědomila jednu věc. Ne neříkej mi..... že si mi kocour ZALÍBIL?! On a mě? NE!

I když jsem své svědomí přemlouvala, začala jsem si uvědomovat, že lžu. Jestli mám ráda kocoura.... zbývá se ho jen zeptat, jestli on mě má taky rád. Bude to v klidu, Mari. Jen se ho zeptáš, jestli tě má rád. To bude v poho.

"Mari? Je ti něco?" Zeptal se a položil mi ruku na rameno. Já začala rudnout ještě a ještě. Byla jsem jak rajče. Ne, tohle nebude v poho. "Ano?" Zeptala jsem se tím způsobem, že jsem pískla tiše jako myš. "Myslím si, že už půjdu. Dávej na sebe pozor." Řekl, vyšel na balkón a jedním odražením tyče se začal oddalovat.

Chvíli jsem tam seděla, a byla zaseknutá v tom, co se stalo, ale pak, jakoby do mě hrom udeřil, a já jsem v sobě pocítila pocit sebevědomí, které vřelo na chtělo vyjít na povrch. Rychle jsem vstala, vyběhla na balkón a opřela jsem se o zábradlí. "Kocoure počkej!" Zařvala jsem a kocour se otočil. A já zase zčervenala. Mega zčervenala.