❤️Without him I would die❤️(FF Andy Fowler)

~Prolog~

Byl den jako každý jiný.Bryan měl přijet ke mně,protože každý pátek jsme chodili do parku na ta místa,kde jsme se potkali poprvé,kde jsme byli na našem prvním rande a na naše významná místa z dětství.
Už byly čtyři hodiny pryč a Bryan nikde.Bylo to divné.Vždycky chodil včas.Řekla jsem si,že ještě chvíli počkám a nato jsem viděla stát Bryana na zahradě.Vyšla jsem na balkón a usmála jsem se.Co to...sakra,něco se muselo stát.Z Bryanovy tváře nevyzařovala ani špetka radosti či nadšení.Ani jeho oči nejiskřily tak,jako vždycky.Tvářil se zamyšleně a nic neřekl.Jako by přemýšlel,co mi má říct.Rozhodla jsem se,že se půjdu rychle převléct,abych zjistila co nejdříve,co ho trápí.Když jsem scházela do přízemí,byla jsem nejistá.Bála jsem se, že to,co mi chce říct,souvisí nějak se mnou nebo s našim vztahem.Vyšla jsem ven a Bryan stále nevykouzlil žádný úsměv na tváři.Sakra,tady vážně fakt něco nehraje.Přišla jsem k němu a pevně mě objal.Nevím proč,ale přišlo mi,jako by to bylo naposledy.Chtělo se mi brečet.Za ty tři roky,co jsem byla s Bryanem,jsem se nikdy necítila tak zmateně jako teď.Naše mlčení bylo dlouhé,a tak jsme se vydali tichým krokem rukou v ruce směrem k parku.

°°°

Došli jsme na místo,kde jsme se poprvé setkali.Posadili jsme se na lavičku,kde mě tehdy oslovil a zhluboka se nadechl.
,,Pam,já....chtěl jsem ti něco říct."
Poznala jsem z jeho hlasu,že je nervózní,tak jsem na něj jen upřela pohled a byla připravena na to,co mi chce říct.
,,Už nějakou dobu přemýšlím nad tím,co bude dál..."odmlčel se a podíval se mi konečně do očí.
,,Poslední dobou mi přijde,jako bych tě neznal.Jako bys byla holka,která mi je cizí a nikdy jsem ji neviděl."jeho slova byla tak krutá.Slzy jsem měla na krajíčku.Chtěla jsem je potlačit,ale nešlo to.Když už jsem to nevydržela a Bryan nepokračoval,ujala jsem se slova já: ,,To nemyslíš vážně,že ne?Chceš mi říct,že tři roky života se mnou byly zbytečné a promrhané?Nemůžu tomu uvěřit.Vždycky si mě miloval tak,až jsem si myslela,že spolu budeme navždy a nic nás nerozdělí..."
Nechápala jsem to.Nechápala jsem ho.Nechápala jsem nic.Když už jsem si tvář zakryla dlaněmi,Bryan mě objal.Tak hezky voněl a bylo mi v jeho objetí teplo.
,,Pam...vždyť moc dobře víš,jak moc jsem tě miloval.Umřel bych pro tebe jen...přijde mi,že jsem ztratil všechny city k tobě.Ani nevíš,jak je to těžké být s někým,koho miluju,ale necítím to.Nechci už takhle žít.Možná by nám to prospělo..nám oběma,kdybysme začali žít jinak.Poslední dobou mám jiné zájmy...hlavně školu,které se teď věnuji naplno,což by znamenalo,že bychom jsme se nevídali tak často."
Chápala jsem jeho slova moc dobře.Muselo to pro něj být vážně těžké,protože jsem to vycítila nejen z jeho tváře,ale i z jeho hlasu,který se třásl a byl na okraji zlomení.Když jsem neodpovídala,cítila jsem,jak začal rychleji oddechovat a znovu promluvil: ,,Pam,prosím...slib mi,že to zkusíš...žít život beze mě?"to bylo moc i na něho.Rozbrečel se,položil si hlavu na mé temeno a pohladil mě ve vlasech.Ničilo mě vidět ho takhle.
Raněného.Zničeného.Zlomeného.
Ale možná měl pravdu.Třeba bude lepší začít odznova.Pak jsem se mu vytrhla z objetí,podívala se do jeho krásných zelených očí a přikývla.
,,Ano,slibuji."
Nato jsem se mu vrhla do náruče,naposledy ho políbila a vydala jsem se opačným směrem,než ze kterého jsme přišli.Ani jsem se neohlédla.Nechtěla jsem ho naposledy vidět tak raněného.Potřebovala jsem si pročistit hlavu a vsechno to nějak pobrat.Stalo se toho za pár minut tolik...a všechno se to stalo hodně rychle a nečekaně...

°°°

Bloudila jsem parkem pořád sem a tam...pořád dokola.Vlastně jsem ani nevnímala kam jdu,kdo mě vidí a kdo kolem mě prochází.Bylo mi to jedno.Stále jsem si přehrávala v hlavě,co mi Bryan před pár hodinami říkal.Snažila jsem si vzpomenout na to,kdy jsem viděla Bryana nějak pochybovat o našem vztahu.Žádnou takovou situaci jsem si nevybavila,takže to v sobě musel dusit pěkně dlouho.Pořád jsem bloudila myšlenkami k němu.Každá minuta s ním měla smysl,ikdyž jsme mlčeli.Nikdy jsem se s ním necítila špatně.Vždycky jsem se s ním cítila výjimečně.Byl jeden ze smyslů mého života,který se mi zničehonic vytratil a nikdo ani nic ho nenahradí.Když jsem si pořád procházela vše spojené s ním,už toho na mě bylo moc a vydala jsem se po dlouhé době domů.

°°°

Přišla jsem domů za tmy.Kdyby se mnou bydleli rodiče,určitě by měli starosti.Byla jsem strašně unavená,a to bylo teprve deset.Rozhodla jsem se,že si dám horkou lázeň po pár studených hodinách strávených v parku.Když jsem se naložila do vany,připadalo mi,že se ze mě vše smylo a mohla jsem jít spát s čistou hlavou.Ani jsem si nepamatovala,že jsem šla do postele a až teď jsem se přikryla,protože mi byla zima.Chtěla jsem už spát,ale můj mozek pořád na něco myslel,přesněji na někoho...čekala mě dlouhá noc,na kterou jsem se zdaleka netěšila.