❤️Without him I would die❤️(FF Andy Fowler)

~Kapitola 31~Bloudím

POHLED PAM

Zasáhlo mě to.Jak jsem ho tam viděla ležet,tak jsem měla pocit,jako bych ho už ztratila.Nemohla jsem uvěřit tomu,že se to vůbec stalo.Kdybych neměla hlad,kdybych ho nikam neposlala,kdybych šla nakoupit radši sama.Radši aby se stalo něco mně než jemu.Byla jsem ochotná za něj položit život.Tak moc mi na něm záleželo.Bloudila jsem tmou.Sama.Pořád jsem o něm přemýšlela.Proč se to muselo stát zrovna mu?Vzpomněla jsem si na ten den,kdy jsme se poprvé setkali.Přišlo mi to tak dávno a přece to byl jenom rok.Za tu dobu jsme se hodně sblížili.Nedokážu si bez něj život představit.Byl tak dobrý člověk.Pomohl mi vždy,když jsem to potřebovala.Nejvíc,když jsem se dostávala z rozchodu s Bryanem.Dobře,sice mi ublížil,ale to už jsem mu odpustila.Byla jsem zoufalá.Potřebovala jsem ho.Chtěla jsem ho...počkat co?Právě jsem si přiznala,ze ho chci a potřebuji.Vtom jsem sebou trhla a měla jsem v hlavě jiné myšlenky.Určitě se z toho dostane,Andy je bojovník.Dobře,takže jsem si uvědomila a přiznala,co k němu cítím.To znamená,že půjdu hezky domů...a nebo ne,půjdu rovnou do nemocnice.Nemocnice byla odtud strašně daleko,ale mohla jsem si vzít taxíka a to jsem taky hned udělala.Potom jsem šla na místo,kde mě měl taxík čekat a zazvonil mi mobil.Rye?Co ten po mně chce?Nezvedla jsem mu to.Neměla jsem náladu se s ním bavit.Taxík přijel do 10 minut a po půl hodině jsem byla v nemocnici.Vyšla jsem pomalu po schodech nahoru,kam mě poslala sestra.Jeho pokoj by měl být na konci chodby.Pomalým,ale rozhodným krokem jsem se vydala ke dveřím pokoje a otevřela jsem.Vhrkly mi slzy do očí,protože jsem uviděla spícího Andyho.Byl tak roztomilý a krásný.Šla jsem blíž k jeho lůžku a pohladila jsem ho v místě,kde měl srdce.Bylo to nádherné cítit tlukot jeho srdce.Plakala jsem štěstím,že mu bije srdce a je naživu.Dala jsem mu pusu na čelo a sedla jsem si na židli vedle lůžka.Vzala jsem jeho ruku do mojí a zavřela jsem oči.Teď už jsem nic nepotřebovala.

POHLED RYE

Volal jsem jí několikrát.Ani jednou to nezvedla.Měl jsem o ní strach.Pak jsem si vzpomněl,že to já jsem jí nechal jít,aby si pročistila hlavu.Bál jsem se o ní.V noci bývá zima a moc teple oblečená nebyla,takže se určitě vrátí zpátky domů.Byl jsem tak nervózní ze všeho,co se kolem mně dělo.Ať už to byl Andy nebo Pam.Byli to dva moji nejlepší kamarádi a nemohl jsem o ně přijít.Chodil jsem pořád sem a tam.Kluci neklidně seděli,podupávali nohama.Už jsem to nemohl vydržet.Opřel jsem se o zeď a začal jsem brečet.Kluci vstali a objali mě.
,,Ryi,neblbni,všechno bude dobrý.“
,,Jsi silnější,než si myslíš.“
Povzbudili mě.Díky nim jsem věděl,že oni tu vždy se mnou budou kdykoliv a kdekoliv.Rozhodli jsme se,že všichni budeme spát v obýváku,abysme byli spolu,protože to bylo to,co jsme ze všeho nejvíc potřebovali-cítit se bezpečně.