Dva večery a dvanáct let pro Hokageho

Proč jsem se stal Hokagem?

Naruto zamířil ke dveřím, zatím co Sakura odvedla Naokiho nahoru do postýlky.

"Sakuro!" Ozval se za chvíli zdola Narutův hlas.

"Počkej tady zlatíčko, hned jsem zpátky," usmála se a rozběhla dolů.

"...vážně promiň, ale asi bych neusnul," uslyšela ode dveří známý hlas a prudce se zarazila.

"Sakuro!" Zakřičel znovu a ona musela vyjít na chodbu, kde stál ve dveřích Sasuke.

"Nic se přece neděje," křenil se Naruto.

"Máš tady návštěvu a nebuď tu moc dlouho, budu nahoře," políbil ji na tvář a zmizel.

"Co mi ještě může chtít, že to nepočkalo do rána?"

Sakura vyklouzla ven a zavřela za sebou. Jejich tváře osvěcovala jen malá lucerna visící tam už léta.

"Tak?" Zeptala se stejně jako prve on, aby dala najevo, že nemá ponětí o co jde.

"Je tu něco co ti musím vysvětlit než půjdu," odpověděl a růžovovláska mlčela. Čekala co tak důležitého jí řekne.

http://www.youtube.com/watch?v=p9HadQ2kTT0

"Večer kdy jsme oslavovali vítězství nad Madarou jsem ti řekl, že tě miluju a nelhal jsem. Opravdu jsem si myslel, že se sem za několik týdnů vrátím, jenže z týdnů se stali měsíce a z měsíců pět let. Tak dlouho trvalo než jsem si uvědomil, že mi chybí domov. Pak už jsem, ale neměl odvahu přijít ti na oči a tak jsem pokračoval dál, nebudu ti vykládat a přesvědčovat tom co jsem dělal, abych odčinil světu svou předchozí hloupost, stejně toho nikdy nebylo dost, stejně bys nevěřila. Jen ti řeknu, že jsem se setkal s mužem neprávem obviněným z vraždy, který se nemohl dlouho vrátit domů. Když jsem viděl, jak ho jeho žena, děti a všichni přátelé vítají, pochopil jsem, že tohle je jedna z nejdůležitějších částí života - mít lidi kteří jsou pro tebe důležití a bez nich se ten život nedá správně žít. Nečekal jsem přece, že mě všichni uvítáte s otevřenou náručí, ze jména ty ne, ale..." Na chvíli se odmlčel, Sakura uhnula pohledem, dělalo jí nesmírné potíže tohle všechno poslouchat.

"Celou tu dobu jsem na tebe myslel a kladl si otázku, jestli jsi dostala rozum, jestli jsi našla někoho s kým jsi tu šťastná a ani předtím ani teď nemám v úmyslu ti to brát, ale ty mi tvrdíš, že s Narutem šťastná nejsi," díval se na ni svýma chladnýma očima, které jako by nešlo zmást a ona se nemohla pohnout, jen zkameněle stála.

"A řekla jsi ještě něco, co mě donutilo přemýšlet," pokračoval.

"Proč právě mě život stále tak mučí?" Pomyslela si Sakura.

"Řekla jsi, že všechno se dá napravit a jestli to tak skutečně je a můžu ti nějak pomoct, můžu pro tebe cokoliv udělat, tak to řekni. Dlužím ti víc než komukoliv a mám co napravovat."

"Mě? Tak to si se sakra spletl, nic mi nedlužíš, už dávno ne."

"Ano, máš právo být naštvaná, ale já skutečně lituju toho, jak moc jsem ti ublížil."

"Proč mi to říkáš? Proč právě teď? Proč se mě pořád osud pokouší zlomit, když ví, že jsem slabá? Vždycky jsem byla a vždycky budu, když jde o tebe."

"Tak mi odpověz," naléhal a ona stále víc uhýbala jeho pohledům.

"Nenuť mě k tomu!"

"Tolik mě nenávidíš?" Ztišil hlas.

Po tváři jí stekla jediná slza, jako omluva za to, že není tak dokonalou, jak by si od ní všichni zasloužili, možná trochu jako výčitka vlastního svědomí, že to vzdává.