carpe diem ✔

epsilon

"Znal jsi tohoto Alexe?" otázala se Smrt a pokynula mi, abych šel za ní. Až teď jsem se začal rozhlížet, kde to vlastně jsme.

Stáli jsme v jakémsi parku, avšak namísto vůně dřeva a čerstvě posekané trávy, bylo okolí bílé, jako by bylo seskládané z papíru. Každý list jako by se pokryl tenkou vrstvou sněhu, a dokonce i zem pod námi postrádala svou nahnědlou barvu.

"Kde to vlastně jsme? V Nebi?"

Smrt se zasmála.

Poprvé za celou tu dobu, co jsem se nacházel v této zvláštní dimenzi, jsem ji uslyšel se smát. Byl to smích nelidský a zdánlivě připomínal sklenku staré whisky. Trval však pouhou chvíli, než se vysoká postava přede mnou znovu nahrbila a pokračovala v chůzi.

"Tohle není nebe."