carpe diem ✔

lambda

Pozoroval jsem tu zvláštní oblohu a zaposlouchal se do jemného šumu vody.

"Jaký vlastně byl tvůj život?" zaskočila  ho zničeho nic Smrt.

"Můj život?" zopakoval.

"Evidentně to nebyla procházka Gabrielovým sadem, když nemáš sebe menší problém s tím, že tě někdo zavraždil."

Pomalu jsem se posadil a přehodil nohy přes okraj voru. Ačkoliv byly nyní až po kolena ponořené v čiré vodě, necítil jsem vůbec nic.

"Byl jako spirála," promluvil jsem po chvilce a zaklonil hlavu.

"Spirála špatných a nešťastných událostí, která vedla stále dolů a dolů do černo černé tmy."

Smrt pouze přikývla.

"A na samotném konci této spirály," nenechal jsem se jejím mlčením odbýt, "jako by na mě čekal vpád do další, ještě šílenější a ještě temnější spirály."

Nakonec promluvila i ona.

"To, co mi zde popisuješ, muselo být neskutečné utrpení. Obzvlášť, když bylo zakončené chladnokrevnou vraždou."

"Ta vražda pro mne vlastně byla něco jako osvobození. Bylo to, jako by mě někdo z té spirály vytáhl a mně se pomalu přestala točit hlava."

"Jsi opravdu zvláštní bytost, chlapče," špitla tichým hlasem.