carpe diem ✔

kappa

Pluli jsme přes řeku a vzduch kolem svištěl ve složitých vírech. Ležel jsem na zádech a pozoroval oblohu.

Pokud to tedy vůbec obloha byla.

Na pozadí, které vypadalo, jako by na něj někdo vylil tuš, se cosi sem tam mihlo. Cosi zdánlivě podobné pozemským hvězdám. Bylo uklidňující spatřit něco téměř lidského.

"Co bude teď?" zeptal jsem se nakonec a podepřel se lokty, abych se na zakuklenou postavu mohl podívat.

Smrt se pouze přikrčila, čímž zpomalila celou naši cestu.

Rozhodla se zjistit, co je s tímto chlapcem v nepořádku.

"Pochybuji, že jsi vrah, lupič, nebo násilník, tudíž je pravděpodobné, že se dočkáš klidu a ke věčnému spánku tě ukolébají sami andělé," pravila věcně.

"Andělé... existují?"

Natočila hlavu a poté celý trup směrem ke mně. Znepokojující na tom bylo, že spodní část jejího těla zůstala otočená vpřed, a tak tento úkaz připomínal scénu z kdejakého horroru.

"Ovšemže. Andělé - bytosti utkané z čistého světla samotným Stvořitelem. Ti, kdo nechávají duše spát a ti, kdo v oblacích drží nebesa, aby se nezhroutila na svět smrtelníků."

"Jak takoví andělé vypadají?"

"To se Smrt nikdy nedozví," pravila tichým hlasem, jako by sama sebe nebrala jako reálnou bytost. "Smrt nemá právo překročit brány na konci řeky. Jsem pouhým převozníkem mezi životem a smrtí - nic víc, nic míň."