carpe diem ✔

iota

"Lidské bytosti a jejich nerozhodnost."

Země před námi se začínala barvit uhlíkově černou. Nejdřív skvrny, poté jednotlivé oblázky, nakonec ostré rysy jakýchsi unikátních drahokamů. V dáli volně proudila křišťálově čistá řeka, na které se vznášel ebenově černý vor.

"Toto je poslední část naší cesty. Převezu tě přes tuto řeku a poté bude jen na tobě, jak nakonec bude naloženo s tvou duší."

Vstoupila na rovný povrch a vyčkala, než se na vor postavím i já.

"Nepotopí se to s námi?"

Kdyby Smrt měla oči, byly by teď otočené vzhůru jako nebeské sloupy.

"Jsi mrtev, tudíž myslím, že se utopit nemůžeš. Nedýcháš."

"Oh."