carpe diem ✔

eta

"A ty stromy?" rozhlédl jsem se kolem sebe. Zastavili jsme před vysokou bránou, která postrádala barvu stejně, jako vše ostatní.

Než stačila odpovědět, zadíval jsem se na své ruce. Svou barvu stále měly, avšak zdály se mnohem menší, hubenější a mé dlaně lemovalo pruhované tričko.

"Tohle nejsou moje ruce."

Smrt se lehce pootočila, mezitím co poklepala klouby na bránu.

"Ovšem, že jsou to tvé ruce," otevřela ji a nechala mě projít před sebou. "Když člověk zemře, jeho duše na sebe vezme svou nejšťastnější podobu."

Znovu jsem pozvedl své malé ruce a začal je zkoumat. Na levé dlani chyběla jizva, která byla památkou na mého starého kocoura. Škrábl mě, když mi bylo devět let.

"Ty stromy všude kolem nás jsou odrazem místa, které ti bylo nejbližší, když jsi ještě byl naživu."