Říjen
Zrzavý chlapec stál uprostřed silnice a čekal. Nevěděl na co, na koho. Na tvářích mu zářily pihy jako hvězdičky. Rolák, který mu vlastnoručně pletla jeho babička ho škrábal na krku, takže si ho stále vyhrnoval. Jeho žlutá vesta byla plná skvrn, které se na ní objevily po několika skocích do kaluží. Holinky měl plné vody a ponožky na durch promočené. Francisovi to ale nevadilo. Měl rád déšť. Dalo by se říct, že ho přímo miloval. V jeho desíti letech neměl moc přátel. Společnost mu většinu času dělala jeho fenka. Byla to jednoroční labradorka Jackie. Francis jí chodil rád venčit, protože mohl skákat do kaluží a běhat v dešti. Obzvlášť teď na podzim. Teď ale nevěděl, co má dělat. "Jackie!" volal a doufal, že za ním jeho fenka přiběhne. Nic se ale nedělo. Už pár hodin jí neviděl. Po tváři mu pomalinku začala stékat první slzička. Začal pociťovat beznaděj. Ani si neuvědomoval, že stále stojí na silnici, ale už věděl, na co čeká. Naděje. Tu teď potřebuje. Jeho myšlenky se mu hemžily v hlavě jako mravenci v mraveništi. Co řekne tátovi? Co táta udělá? Bude mít velký problém? Najde se Jackie někdy? Otázek bylo čím dál víc a víc. Francis byl úplně mimo náš svět. Nic neviděl a neslyšel. Dokonce ani to auto, které se na něj vysokou rychlostí řítilo. Řidič si zřejmě ale chlapce ve žluté vestičce včas všiml a rychle stočil volant na stranu. Francis uslyšel zvuk blížícího se auta a otevřel oči. Poté je už ale jen rychle stlačil k sobě a čekal. Čekal na tu ránu, která podle všeho měla opravdu přijít, ale osud zřejmě nechtěl, aby malý chlapec odešel tak brzy. Auto se začalo přetáčet a po kouskách se vzdalovalo od chlapce. Ten pořád stál na jednom místě a čekal na konec.
"Já chci mámu. Já chci mámu. Já chci mámu," opakoval Francis stále dokola a ruce měl přitlačené na uších. "Ježiš nebuď tak ufňukanej," Francis ucítil něčí ruku na svém rameni. Pomalu začal otevírat oči a uviděl je. Zelené oči, které zářily jako dvě jasná slunce. "P-promiň," otřel si nos, ze kterého mu teklo. Popotáhl a podíval se kolem sebe. Už nestál na silnici, ale seděl na lavičce v parku. Vůbec netušil, co se za poslední chvíle odehrálo. "Tak tohle je nebe?" tázavě se obrátil na blonďáčka se zelenýma očima. Vlasy měl mokré, takže mu padaly do obličeje. "Ne, tohle opravdu není nebe," zasmál se. "Jsem Oliver, ufňukánku," podal Francisovi ruku. Ten jí se zaváháním přijal. "Francis. A nejsem ufňukanej. Právě mě málem srazilo auto," nafoukl tváře. "Neměl si stát uprostřed silnice," bránil se hned Oliver. "Já vím, ale hledal jsem svoji fenku," Francis smutně sklopil hlavu k zemi. "Počkej co?" chytil ho Oliver opět za ramena. Francis se na něj nechtěl dívat, protože měl v očích slzy. Nakonec se však odhodla a hlavu zvedl. Podíval se mu do očí a uviděl v nich lítost. Vlastně doufal, že Oliver najednou zapíská a Jackie přiběhne, ale bohužel jako věršina lidí, tak ani Francis nežije v pohádce.
ČTEŠ
Francis & Oliver
Teen Fiction"Jednou, až budeš mít rodinu a děti, tak si na mě vzpomeneš a možná jim i o mně budeš vyprávět."
