Francis & Oliver

Krok č. 33

Ačkoliv jsem nikdy nebyl ranní ptáče, tak i přes veškerý alkohol a nedostatek spánku, jsem se kupodivu probil velmi brzy. Zvedl jsem se z postele a podíval se na budík, který ukazoval osm hodin ráno. Dnes je sobota, takže se Oliverovi rodiče vrací z jejich výletu. Podle toho, co mi včera Oliver říkal, by se měli vrátit až odpoledne, což pro nás dva byla jasná výhoda, jelikož bychom se za tu dobu mohli dát aspoň trošku do kupy. Byl jsem překvapen, že se ani nedostavila nějaká těžká kocovina a moje hlavy byla, až na občasné zamotání, v dobrém stavu.  Přešel jsem pomalu do koupelny, které se nacházela "v pokoji", takže jsem nemusel ujít ani nějak dlouhou cestu. V koupelně jsem se opřel o umyvadlo a podíval se do zrcadla. Velké kruhy pod očima na mě vypadaly velmi skvěle a popraskané rty tomu dodávaly teprve grády. Promnul jsem si oči a poté spustil vodu, abych si svůj zdevastovaný obličej aspoň opláchl. Neobtěžoval jsem se asi použít ručník a rovnou si sundal své triko a utřel se do něj. Poté jsem přešel zpět do pokoje a podíval se na blonďáka, který spokojeně ležel ve své vlastní posteli a spal jako zabitý. 

Na chvilku jsem zapátral ve své paměti a vytáhl pár okamžiků ze včerejšího večera. Líbání. smích, nespočetné bouchání do mého ramene, na které jsem si sáhl a ucítil lehkou bolest. Vždy, když jsem řekl zřejmě něco vtipného, tak mě Oliver praštil do ramene na náznak, že se taky baví. Tohle dělal vždycky. Trochu jsem se nad tím pousmál, ale úsměv mi hned z tváře spadl, když jsem si vzpomněl na jeho slova o tom, že chce, aby to mezi námi bylo stejné. Možná měl pravdu. Třeba by nebylo dobré, kdybychom my dva byli něco více než jen přátelé.  Ale stejně si myslím, že je to všechno v něm, že on si to nedokáže přiznat, ale já ho nemůžu do ničeho nutit. 

Stál jsem přikovaný na tom samém místě ještě několik minut a poté se konečně odpoutal od svých myšlenek a začal něco dělat. Zatřásl jsem hlavou, abych trochu odpoutal svoji pozornost od včerejšího večera, který byl zřejmě i tím posledním, který jsme strávili takhle.Vzal jsem tedy prázdnou flašku, která ležela na zemi, potichu jsem došel ke dveřím, otevřel je a sešel dolů do obýváku. Tam jsem si vzal svojí mikinu, kterou jsem hned hodil přes sebe a chtěl odejít. Ovšem můj mozek nesouhlasil s tím, že bych odešel jen tak. Vzal jsem proto lísteček, který ležel na stole v kuchyni a napsal na něj Oliverovi zkaz, který jsem na stole nechal. Cestou jsem si vzal telefon, boty a vyšel jsem domů.

Všude na ulicích bylo ticho. Komu by se taky chtělo v sobotu tak brzy vstávat že jo? Na rozdíl od ostatních cest jsem neměl ani sluchátka v uších a užíval si to ticho kolem mě. Rychle jsem šel po chodníku, když jsem konečně došel domů. Táta tady nebyl. Přesně tak, jak včera psal. Zabouchl jsem za sebou dveře, do kterých jsem následně praštil pěstí. Začal jsem myslet na vzkaz, který jsem Oliverovi nechal na stole. Myslel jsem si, že to taky cítíš, ale očividně jsem se mýlil. Omlouvám se. Francis. Vyčítal jsem si to? Nevím. Odpoví na to? Nevím. 

Zamířil jsem do svého pokoje, kde jsem si lehl na postel a zavřel oči. Po chvíli jsem se ale zvedl, došel ke stolu, na kterém ležel repráček. Ten jsem zapnul a pustil svůj oblíbený playlist, který přesahoval indie hudbou, Queeny a sem tam se mihl nějaký Troye či Lana. Opět jsem se svalil na postel a zaposlouchal se. Nedokážu přesně říci, jak dlouho jsem tam takhle ležel, ale z mého rozjímání mě vyrušil zvuk mého mobilu. Okamžitě mi došlo, kdo by to asi mohl být. Oliver se očividně probudil a přečetl si můj vzkaz. 

Oliver: Já se omlouvám tobě, ale nejde to.

Nebudu lhát, že jsem doufal v nějakou hezčí zprávu. Původně jsem na to chtěl něco odepsat, ale nenapadla mě žádná vhodná slova pro ztvárnění pocitů, které poletovaly mým srdcem. Radši jsem opět spustil písničky a snažil se nepřemýšlet nad zelenookým Oliverem, který mi právě zlomil mé doposud neporušené srdce, ale rozhodl jsem se, že zachovám chladnou hlavu a budu se na to snažit v následující době neupozorňovat. Ale teď jsem tady. Ležím na své posteli, po pokoji se rozléhá malebný zvuk písničky You od The 1975 a mě po tvářích stékají slzy. Bohužel tady nejsem v pohádce a nějaké Šťastně až na věky se konat nebude.