Francis & Oliver

krok č. 40

Oliver

Bylo pondělí a Francis chtěl jít poprvé do školy. Nebyl jsme si zas tak úplně jistý, že to zvládne. Já mu vždy ve všem věřil, ale tentokráte to bylo jiné. Byl slabý. Jako psychicky. Doufal jsem, že to nějak zvládne a nezhroutí se nebo něco takového.

Plný nervozity jsem ráno odešel do školy a doufal, že na mě Franci bude třeba čekat. SMSky jsme si nikdy moc nepsali. Vyhovovalo nám spíše mluvit o pánech a problémech, než si to psát na mobilu. Před budovou jsem nikoho neviděl. Trochu jsem znervózněl. Hluboce se nadechl a vešel dovnitř. Všude kolem mě se míhaly známé i neznámé obličeje. Já však hledal jen ten jeden. Jeho. Potřeboval jsem ho vidět, i když jsme naposledy byli spolu včera. Na chvíli jsem se zastavil a vybavil si ty chvíle. Leželi jsme na posteli. V neděli ráno jsem potkal jeho tátu, protože jsem s Francisem zůstal přes noc. Usnuli jsme ve společném objetí a já byl tak šťastný. I on tak vypadal. Dlouho jsem ho takhle neviděl. Neděli jsme skoro celou strávili na jejich zahradě. Seděli na dece a udělali si menší piknik. Tak jsme se hrozně přežrali, ale bylo to skvělé.

Teď jsem stál uprostřed rušné chodby a po zrzkovi ani stopy. Vsadím se, že by si mě už dávno našel, nebo alespoň zavolal, že nepřijde. Více jsem zpanikařil a vytáhl s kapsy svůj mobil. Vytočil jeho číslo a čekal, kdo se na druhé straně ozve. K mému zděšení mobil nepřestával vyzvánět, tak jsem si ho zase hodil do kapsy. Zmateně jsem se přesunul ke své skřínce a připravil se na následující hodiny. Nedokázal jsem ale z hlavy vytěsnit myšlenku na Francise. Co se mu asi tak mohlo stát? Třeba se přeci jen rozhodl, že do školy nakonec nepůjde. Asi to tak pro něj bude lepší.

Dnešní školní den se táhl mnohem pomaleji než jindy. Ve škole jsem ani neměl tu chuť s někým hodit řeč. K mým obavám mě to však neminulo. Na obědě, když jsem se přehraboval v jídle, protože jsem neměl ani trošku hlad, ji ke mně přisedl můj spolužák Eliot. "Hele Olivere," začal, "jsi v pohodě?" snažil se opatrně zeptat. "Co myslíš?" otočil jsem se na něj. "Slyšel jsem, že se prý ten tvůj kámoš Francis nějak zhroutil," věděl, že to ví už celá škola. "Nezhroutil, jen měl menší nehodu," odbyl jsem ho. Nechtěl jsem pokračovat v konverzaci, ale on očividně ano. "Myslíš, že by to mohlo být třeba kvůli tomu, že je teplej?" jeho otázka mě poměrně zarazila. "Cože?" tak nějak jsem se neudržel a trochu zvýšil hlas. "Olivere, nebudeme si nic nalhávat, ale tobě to snad není jasný? Vždyť je gay a všichni si to o něm myslí," kroutil hlavou. Netuším, co se to ve mě vzalo, ale nedokázal jsem na tuhle situaci zareagovat nějak normálně. "A byl by s tím snad nějakej problém?!" vstal jsem ze židle a podíval se Eliotovi přímo do očí. "Uklidni se. Přeci jsem nic tak hroznýho neřekl," že ne? "Ty si to taky myslíš?" neodolal jsem. Eliot se taky postavil. "Proč bych si to neměl myslet. Je to na něm vidět. Ani nechápu, že se s ním ještě pořád bavíš. Celkem bych se bál, aby mě v noci třeba neznásilnil," prohlásil nakonec z úšklebkem. Tohle jsem teda nečekal, Myslel jsme si, že Eliot má nějaký rozum ale očividně jsem se zmýlil. Všiml jsme si, že se kolem nás uskupilo pár lidí, které asi velmi zajímala naše diskuze. "Jsi naprostej ubožák a ostatní lidi jako jsi ty taky. Netuší, co má v tý svý hlavě, ale vypadá to velkej kus hovna, protože takovej ignorant a debil, jako jsi ty Eliote, tam nic jinýho mít nemůže," řekl jsem s naprosto vážnou tváří a propíjel ho pohledem. Na chvíli vypadal, že ho moje slova aspoň trošku rozhodila, takže jsem si řekl, že je na čase odejít. Otočil jsem se a udělal první krok, když na mě Eliot ještě křikl. "Ani bych se nedivil, kdybyste vy dvě buzny spolu něco měli," otočil jsem se. Stál tam s vítězným úsměvem na tváři. Ještě jsem se o jeden krok vrátil a pousmál se. "To máš pravdu," přišel jsem  němu ještě blíže, "zrovna včera jsme se dlouho líbali na jeho posteli," už jsem stál úplně u něho, "a musím říct, že líbat fakt umí na rozdíl od tebe, protože co jsem slyšel od pár holek, tak tohle asi není zrovna tvoje silná stránka," naposledy jsem jsem se mu podíval do očí a zvedl na něj prostředníček. Poté jsem jen rychle odkráčel ve z jídelny a jediné, co jsem za sebou slyšel bylo šuškání mých spolužáků.

Konečně jsem dorazil k Francisovu domu. Zazvonil jsme a přešlapoval na patách. Ruce jsem měl zkřížené před tělem a mnul si je. Po chvilce někdo otevřel dveře. "Dobrý den, pane Greene je Francis doma? Neviděl jsem ho ve škole," sklopil jsem hlavu, protože jsem nebyl schopen se mu podívat do očí. Vůbec ne po tom, co jsem ve škole přede všemi řekl, že je něco mezi mnou a jeho synem. "Nejsem si jistý, že je vhodná doba Olivere," vyděsil mě. "Proč? Děje se něco?" konečně jsem odlepil pohled od země a čelil tváří v tvář vyššímu pánovi s vlasy, které začínaly pomalu šedivět. "Není na tom dobře," teď byl zase nervózní on. Z jeho výrazu to vypadalo, že se každou chvílí rozbrečí. "Pojď dál," pootočil se a pobídl rukou, aby vešel. Udělal jsem tak a on za mnou zabouchl dveře. Stáli jsme v tichu, které pan Gren nakonec prolomil. "Je ve své pokoji, ale asi bude spát," naznačil hlavou směrem ke schodišti. Jen jsem kývl, nadechl se a vyrazil směrem nahoru.

Pomalu jsem otevíral dveře, abych ho náhodou nevzbudil. On ale nespal. Uviděl jsem ho, jak se krčí na zemi pod svým oknem. Hned jsem se rozeběhl k němu. Hlavu měl sklopenou a nohy přitažené k tělu. "Francisi," dotkl jsem se jemně jeho ramene. Objal jsem ho. Mohl jsme slyšet tlumené vzlyky, které vycházely z jeho úst, ale byly hůře slyše kvůli jeho poloze. Až po chvíli jsem si všiml, že na sobě nemá tričko. Musela mu být zima, protože ta mu byla poslední dobou stále. Rychle jsem vstal a doběhl k jeho posteli pro deku, kterou jsem přes něj poté přehodil a zase se usadil. "Olivere," zaslechl jsem po několika tichých minutách. Trošku jsem se od ně oddálil, protože to vypadalo, že zvedne hlavu, což následně udělal. Jeho obličej byl celý zarudlý a opuchlý. Z jeho očí tekly slzy neuvěřitelným proudem, že jsem něco takového ještě v životě neviděl. "Co se to děje?" přitiskl jsem své čelo na jeho a díval se do jeho hnědých očí. Nahlas dýchal a popotahoval. "Já nevím, ale nedokážu s tím nic dělat. Mám vlavě samé strašné věci a nedokážu je zahnat pryč. Potřebuji pomoc," jeho hlas byl tak tichý, že jsem ho sotva slyšel. Chtěl jsem ještě něco říct, i když jsem netušil co, ale on se mi svalil do náruče a rozplakal se. Jen jsem ho rukou hladil ve vlasech a poslouchal jeho dech a pláč, když najednou přestal. Usnul.

Po tom, co jsem Francise pomalu dostal do postel, aby se neprobudil a dal mu pusu na čelo, jsem se odebral dolů. Jeho táta seděl na gauči a díval se do prázdna. Když si mě ale všiml, tak mi naznačil, abych se posadil k němu. "Dneska jsem mluvil s doktorem. Říkal, že má prý nějakou psychickou poruchu, která se do této doby moc neprojevovala," byl tak nešťastný a já to naprosto chápal. Taky jsem byl. Psychická porucha není v žádném případě dobrá věc. "A ví se alespoň jakou?" podíval jsem se na to samé místo, které předtím pan Green propaloval pohledem. "Doktor mluvil o nějaké bipolární afektivní a hraniční. Prý se jedná o stavy totálního nadšení a velké deprese v určitých intervalech, ale na to se ještě přijde," přejel mi mráz po zádech. O těchto poruchách už sem slyšel. Ať už v televizi, seriálech či na internetu. Nebyl jsem schopen slova. "Hele Olivere," otočil se na ně pan Green najednou , "já vím, že mezi vámi je asi něco silnějšího než přátelství, proto tě prosím, abys tady pro něj byl, i když bys to udělal i bez mého požádání, tak jen chci, abys věděl, že tě potřebuje," z očí mu pomalu tekly slzy. Ani já jsem se jim neubránil. Začal jsem si totiž uvědomovat, jaká situace právě nastala.

"Vždy tady pro něj budu,"

(Kde jsem asi tak našla inspiraci hmmm?)