Francis & Oliver

krok č. 41

Oliver

Uběhlo několik dlouhých měsíců a s Francisem to šlo od desíti k pěti. Nakonec mu diagnostikovali hraniční poruchu. Výkyvy nálad v hodinových intervalech. Ani ve snu jsem si nedokázal představit, že to může být až takhle špatné. Depresivní stavy střídaly ty, kdy si myslel, že dokáže cokoliv na světě. Nejsem si jistý, jestli tohle dokážu dále zvládat, protože po tom všem ani moje psychika není zrovna v nejlepším stavu. Nechci to Francisovi vůbec zazlívat, protože vím, že za to nemůže, ale já asi nejsem dostatečně silný, abych takovýto nátlak zvládal. Mám ho nade vše rád a položil bych za něj ruku do ohně. Chci tady být, aby na nic nebyl sám, ale bojím se, že to nedokážu.

"Tak už pojď!" volal jsem na Francise, když dlouho nevylézal z koupelny. "Vteřinku, už jdu," dveře se konečně začaly otevírat a z nich vyšel zrzek s upravenými vlasy a ve smokingu. Můj dech se zasekl někde hluboko v krku a nebyl jsme schopen slova. Nakonec jsem se však jen přeci na nějaké zmohl. "Páni," bylo to jediné, co jsem dokázal vypustit. On se jen začervenal. "Díky," sklopil hlavu, abych jahodovou barvu v jeho tvářích nemohl pořádně vidět, ale já ji vidět chtěl. Tak moc. Přišel jsem blíže k němu a hlavu mu nadzvedl. "Vypadáš skvěle. Hlavně buď v klidu," kývl jsem na něj a políbil ho na čelo. Ve škole už jsme nic zatajovat nemuseli. Všichni se to dozvěděli, díky mému rozporu s Eliotem. Už dlouho jsme se procházeli po chodbách ruku v ruce a ignorovali poznámky některých našich spolužáků. "Co když to nezvládnu Olivere," přemohla Francise panika. Odstoupil ode mě a začal přešlapovat. "Hele," zase jsem se přiblížil a tentokrát ho chytil za ramena "je to jen ples. Kdykoliv budeš chtít jít pryč, tak půjdeme. Vzal sis prášky?" zeptal jsem se ho nakonec. On jen zavrtěl hlavou a pomalu přešel ke svému stolku, ze kterého si vzal krabičku a vytáhl jednu pilulku, kterou si následně dal do pusy a zapil sklenkou vody, která byla položená také na stole. Tohle pro něj nebylo dobré období. Čekaly nás zkoušky a všechen ten stres okolo ho doslova ničil. Je až neuvěřitelné, do jakého stavu se člověk, který byl několik dlouhých let v pořádku, může kvůli takové nemoci dostat. Bylo mi až špatně, když jsem se na něj občas podíval. V jednu chvíli ležel v posteli a spal a tu druhou měl tolik energie, že by mohl rozdávat. Chodili jsme do kina, do parku, jezdili na kole a vše bylo skvělé. To se však o posledních třech týdnech říct nedalo. Asi to na něj zase všechno spadlo a věci se horšily.

Dorazili jsme do školy kolem osmé. Francisův táta nás vysadil před v chodem, ještě něco na rozloučenou zakřičel a poté odjel. Už i on moc dobře věděl, že já a Francis spolu nejspíše chodíme. Asi z toho nebyl úplně nadšen, ale aspoň věděl, že má jeho syn nějakou oporu. 

Procházeli jsme po chodbě směrem k tělocvičně. Když jsme byli kousek od záchodů, tak se Francis zastavil. "Pamatuješ?" řekl najednou. Moc jsem ze začátku nerozuměl, co mi chtěl říci, ale poté jsme to pochopil. "Bylo to tady," podíval jsem se mu do očí. Byla to tak tichá chvíle a já jí nechtěl žádným způsobem překazit. Franci ke mně ale rychle zamířil a přilepil mě na zeď. Neměl jsem tušení, co se to děje, protože až do teď byl jako chodící stín a najednou nastal takový výbuch emocí. Vášnivě mě políbil. Polibek jsem mu hned oplatil a on se odtáhl. "Tak můžeme jít," otočil se na patě a zmizel v tělocvičně. Jen jsem tam tak nevěřícně stál a snažil se vstřebat událost předešlé minuty, která mi nedávala absolutně žádný smysl, ale ten fakt jsme jednoduše ignoroval, usmál se sám pro sebe a zamířil za mým klukem.

Celý večer probíhal asi nejlépe, jak mohl. Vypili jsme asi sto litrů punče a snědli veškeré jídlo, které bylo zadarmo nabízeno. Mohlo se blížit k půlnoci, když začala hrám pomalá písnička a všichni naši vrstevníci vzali za ruku první osobu opačného a někdy i stejného pohlaví a táhly ji s nadšení na parket s tím, že si zatancují romantický ploužák. Nemohl jsme si to odpustit a vzal jsem sedícího Francise za ruku a také ho dotáhl na parket. Obmotal jsme mu ruce kolem pasu a začali jsme se pomalu pohupovat do rytmu skladby. Hleděli jsme si navzájem do očí a utápěli se v pohledu toho druhého. Doufám, že Francis byl v tu chvilku šťastný, protože tak aspoň vypadal. Myslela jsem si, že tuhle chvíli nemůže nic zkazit.  V tu chvíli mě ale Francis odstrčil. Zmateně jsem se na něj podíval. Zběsile se rozhlížel kolem sebe. Koukal na všechny lidi a oni se dívali na něj. Všiml jsem si, jak se mu zrychluje dech. Pár studentů se k němu snažilo přiblížit, ale on je rychle odstrčil s tím, ať na něj nesahají. Chvíli jsem tam stál, ale už to stačilo. Udělal jsem tři rychlé kroky a snažil se ho uklidnit. Nejdříve jsem jen mluvil, ale on vypadal, že moje slova absolutně neposlouchá. Stále se motal a těkal hlavou ze strany na stranu. Řval jsem na ostatní, ať od něj ustoupí. Začal křičet. Tak hrozně moc nahlas. Zacpal si uši padl na zem. Už jsem byl na pokraji, a tak jsem zavolal učitele. Další dlouhé minuty jsem u něj jen stál a pozoroval, jak se svíjí na zemi a něco si pro sebe říká. Moje oči se začaly plnit slzami slanými jako oceán. Zvedl jsem ruce a přejel si s nimi po obličeji. Francis se na mě najednou podíval. Nedokázal jsem to. Nevydržel jsem se mu dívat do podlitých očí plných bolesti. Odvrátil jsme zrak a s vlhkou tváří odešel ze školy.

DRUHÝ DEN 

Stál jsem před jeho postelí a naskytoval se mi pohled na zničenou krásu. Byl tak bledý, že i kdybych použil všechny barvy akvarelové palety, tak bych mu nedokázal navrátit původní barvu. "Panická ataka," oznámil mi zničený hlas. Posadil jsme se na postel a pohladil ho po zádech. On se na mě otočil, oči opět podlité a na tváři studený pot. "Obešel jsi," doufal jsme, že na tuhle situaci zapomene, ale bohužel. Nedivím se, já bych to taky nezapomněl. "Promiň, já. Já asi nejsem dostatečně silný," hlas mi začínal mizet, jakoby říkal poslední slova. "Jak to myslíš?" dobře věděl, jak to myslím. Jen si zřejmě potřeboval potvrdit skutečnosti. "Nedokážu se dívat na to, jak trpíš. Nedokážu ti pomoci, i když jsem byl hrdě přesvědčen o opaku," hlas se láma. "Já tě chápu, ale nemohl bys to ještě nějak zkusit? Já to taky sám nezvládnu," tak smutný. "Máš tátu a doktory. Ty ti pomůžou určitě více jak já. Jsem na nic," podceňování. "Olivere," prosby. "Ty to nechápeš?! Myslíš, že to pro mě lehké. Být pořád na blízku někomu s takovými problémy. kolikrát jsem tě viděl ve stavu, kdy si vypadal, že s tebou za chvíli bude konec. Taky to pro mě není dobrý," nával emocí. "Prosím," pláč. Ani já jsme slzy už neudržel. Nechtěl jsem na něj takhle křičet, ale neudržel jsem veškeré své emoce v sobě. Už jsem to nedokázal. Vstal jsem z postele, ještě se na Francise rychle podíval a poté vyšel z jeho pokoje. Bože! To bylo to poslední, co jsme od něj slyšel.

Udělal jsem chybu.