Francis & Oliver

Krok č. 39

Francis

"Měl jsem prý panickou ataku," sklopil jsem pohled na své bledé ruce, které jsem si nervózně mnul. Nechtěl jsem to moc vytahovat a působit tím Oliverovi nějaké problémy. "Panebože. A jak si na tom teď?" očividně jsme ho opravdu vyděsil, protože teď byl ke mě otočený celým tělem a snažil se mi podívat do očí, což jsem mu já neumožnil. Nechtěl jsem, aby se do nich díval. Vím, že on by viděl tu bolest, která mnou prochází. Vždycky jsem byl ten pozitivní, ale život se mi obrátil vzhůru nohama během několika týdnů. "Doktor říkal, že potřebuji nějaký ten čas, abych se dal zatím s tímhle do pořádku a pak se uvidí," trošku jsem zvedl hlavu. Lehce se mi ulevilo, protože přeci jenom, říci to někomu je pro mě tak trošku záchrana, abych to nemusel držet pořád v sobě. "Takže ještě přesně nevědí,co ti je?" zeptal se mě ustaraně. "Ne, ale myslím si, že je to prostě jenom nějaké špatné období a určitě budu zase v pohodě. V pondělí bych chtěl zkusit jít do školy," snažil jsem se sám sebe v hloubi duše přesvědčit, že je to dobrý nápad. "Jsi si jistý, že je to dobrý nápad," tak moc se o mě bál a já to cítil. "Ani ne," musel jsem se trošku pousmát. Bylo jasné, že to nebude dobrý nápad, ale už se potřebuji nějak dostat zpátky do reálného života.  

Přetočil jsem se tak, abych mohl dopadnout na postel. Ležel jsem a pozoroval Oliverova záda. Měl na sobě bílé tričko s krátkým rukávem, protože venku bylo velké teplo. To jenom já jsem nosil pořád mikinu. Po chvilce začal otáčet hlavou směrem ke mně. Jeho oči se zadívaly do těch mých a on se svalil na postel vedle mě. Netrvalo moc dlouho, než promluvil. "Bojím se o tebe," neskrýval smutek v hlase. "Já vím," díval jsem se do stropu. Ucítil jsem, jak se jeho hlava otočila opět mým směrem. Stejně jako já to musel cítit. Něco, co nás k sobě táhlo. Něco, co mě přinutilo se na něj podívat také. Prohlídl jsem si celý jeho obličej. Zelené oči zářily jako kdykoliv, kdy jsem se do nich díval a jeho ústa si občas olízl, aby je neměl vysušená. V tuhle chvíli jsem konečně zapomněl na všechno to špatné a soustředil se jenom na něj. Netuším, jak dlouho jsme se tam na sebe mohli takhle dívat. Oliver zvedl svoji ruku a přemístil ji na moji tvář. Po tom, co se stalo v kavárně jsme nevěděl, jestli mu mám zase uhnout, protože před tím jsem tak nějak nebyl připravený na jeho dotyk, ale teď mám pocit, že chci, aby se mě dotýkal. Nebudu skrývat, že nepotřebuji utěšit, což teda on skvěle zvládal. Ani mi nevadilo to ticho, které mezi námi panovalo. Bylo to krásné ticho a oba dva jsme věděli, že bychom nějakými slovy vše jen pokazili. Palcem přejížděl po mé tváři a já na chvíli zavřel oči, protože jsem si to chtěl ještě více užívat. Postel se pohnula. Spíše, Oliver se pohnul. Otevřel jsem oči a zjistil, že je o dost blíže, než byl předtím. Nestěžoval jsem si. I po tom, co mi párkrát řekl, co střídal své názory a postoje vůči nám dvou, jsem na něj ani nedokázal být nějakým způsobem naštvaný. Byl jsem kvůli němu smutný, ale nebyl jsem na něj naštvaný. I když jsem se toho trošku bál, tak jsem posunul svoji ruku, která ležela na posteli a lehce se dotkl té Oliverovy. Nijak na to nereagoval, tak jsem jí posunul ještě více a tentokrát už jsem cítil mírný stisk. V tu chvíli Oliver ruku otočil a propletl si se mnou prsty. Náš oční kontakt však setrvával. Byl jsem sice velmi unavený, ale asi bych mohl říct, že jsem v tu chvíli byl dokonce šťastný.  Už několik týdnů jsme se takhle necítil. Ani jsem si nedokázal tuhle chvíli představit ještě lepší. To jsem ještě netušil, že může být přímo dokonalá. Než jsem stihl říct, jak je mi teď dobře, Oliver se naklonil a lehce se dotkl mých rtů. Hned poté se odtáhl a čekal na mojí reakci. Na jeho pohledu jsem mohl poznat nervozitu, asi se bál, že mě tím nějak rozhodí, ale nevěděl, že to co udělal bylo něco, co jsem potřeboval ze všeho nejvíce, jen jsem si to asi nechtěl moc připustit. Teď jsem však nebyl schopen ničeho jiného, než se naklonit taky a políbit ho zpátky. 

Trvalo to tak dlouho. Minuty, hodiny, dny. Jen tak tam ležet a líbat se. Na nic jsem nemyslel. Ani jsem nechtěl, tím bych akorát vše skončil, což jsem opravdu nechtěl. Nikdy jsem to nechtěl skončit. Ani jsem nedokázal přemýšlet nad tím, jak to bude vypadat dál, protože jsem to radši nechtěl vědět. Jediný, co tady bylo byl on. Můj dlouholetý kamarád, ke kterému jsem cítil něco, co se nedá ani slovy popsat, jelikož mi s ním bylo pokaždé tak dobře, ale zároveň mě tak moc ničil, když u mě nebyl. Teď tady ale je a to je to  hlavní. Je tady a jeho rty jsou na těch mých. Tak opatrné, tak hebké. Byl bych naivní, kdybych chtěl, abych se takhle mohl cítit stále. Vždy jsem byl naivní a věděl jsem, že mě to jednou zničí.