Všichni společně seděli na gauči a koukali na film, jehož název Francis ani neznal. Zajímalo ho totiž úplně něco jiného. Nemohl spustit oči z blonďatého chlapce, který seděl hned vedle něj. Z jeho hlavy nikdy neunikla vzpomínka na ten zimní večer, kdy seděli na lavičce a líbali se. Sice to celou dobu vypadalo. že o Olivera nejeví další zájem, ale bylo to přesně naopak. Nemohl na něj přestat myslet a to ho ničilo. Užíralo ho to zevnitř. Věděl, že kdyby jeho táta jen vycítil, že mis nad něco mohl cítit k Oliverovi, tak by bylo vše ztraceno. Jeho táta mu jasně dával najevo, že láska dvou kluků není nic správného. Nemohl to poslouchat, a tak byl často pryč. Chodil do parku, běhal a podobně.
Film už byl pomalu u konce, když Francisovi zazvonil mobil. Vytáhl ho z kapsy a přečetl si SMSsku, která mu přišla: Dneska nepřijdu domů, jsem v hospodě a pak jedem někam pryč, tak se o sebe postarej sám, vrátím se zítra večer.
"Olivere myslíš, že bych u tebe mohl dneska přespat? Táta jede někam pryč a já nevím, co bych doma sám dělal," otočil se na blonďáka s prosbou. Oliver jen nadšeně kývl hlavou. "Jasnačka, aspoň se tady nebudu taky sám nudit," sladce se usmál a Francis mu úsměv oplatil.
Bylo asi kolem deváté, když šli kluci doprovodit Nancy na zastávku, protože musela jet domů. "Moc jsem si to s vámi užila a ráda jsem tě poznala Francisi," usmívala se Nancy, když se loučili. Nakonec je oba ještě objala. "A ty koukej dneska večer něco udělat," zašeptala Oliverovi do ucha a potom odjela. Ten si jen nervózně prohrábl vlasy a rychle se otočil k odchodu. Francis ho musel dobíhat, protože Oliver byl opravdu rychlý. "Kam tak chvátáš prosimtě? Chceš snad, abych se zadejchal," smál se Francis a doběhl blonďáka. "Promiň, to jsem nechtěl," omlouval se ironicky Oliver a Francis ho praštil do ramene.
Když dorazili domu, tak se Franci zeptal Olivera, jestli nepůjdou ještě na chvíli na zahradu. Ten je přikývl a oba vyrazili k zadním dveřím. Oliver byl celkem nervózní z toho, že bude s Francisem sám. Budou o tom mluvit? O nich? Co, když se něco stane? Pohádají se? Políbí se? Tyle myšlenky poletovaly Oliverovi hlavou jako včely. Francis na tom nebyl o moc lépe. Celou dobu si nemotorně hrál s jeho prstýnkem, který měl na pravé ruce. Bál, že se třeba stane něco špatného, že to všechno pokazí, ale stále nemohl zapomenout na Oliverovy rty, které by tak moc chtěl opět líbat.
Vyšli ven a Francis si sedl na houpačku, která byla zavěšená na starém stromě.
"Pamatuješ, jak jsme se chodili jako malí?" zeptal se Olivera.
"To byly časy," pousmál se Oliver.
"To teda. Hele, já vím, že to teď mezi námi bylo takové..."
"....divné?" dokončil větu Oliver a sklopil hlavu k zemi.
"Jo a já nechci, aby to tak bylo. Vím, že jsem z to z velké části mohl já, ale potřeboval jsem o tom přemýšlet."
"Přemýšlet o čem?" zvedl konečně Oliver hlavu a podíval se Francisovi přímo do očí.
"O nás," Francis se zhoupl a přiblížil se tak k Oliverovi.
Byli kousek o sebe. Francis sice váhal, ale nakonec natáhl k Oliverovi ruku. Ten se na ní podíval a poté zpátky na zrzka, který měl vyloženě obavy v očích. Chvíli přemýšlel, ale pak se přisunul blíže a svojí rukou se dotkl té Francisovi. Nejdříve jen tak letmo zavadil o jeho prsty, ale poté ji pořádně chytil a palcem kroužil po jejím hřbetu. Chlapci se na sebe ani nepodívali, jen koukali na jejich ruce, které se držely, jakoby měl nastat konec světa.
"Mám tě rád Olivere a doufám, že ty to víš, protože bych za tebe dal ruku do ohně," vydechl Francis a zvedl hlavu. Doufal, že se mu blonďák aspoň podívá do očí, ale Oliver místo toho rozpojil jejich ruce a zamířil zpátky do baráku. To Francis nečekal a byl zmatený, protože si někde v hloubi duše myslel, že k němu Oliver taky něco cítí, ale asi se mýlil. I tak se rychle zvedl z houpačky a zamířil za ním. Vběhl dovnitř a uviděl Olivera, jak stojí opřený o gauč a nahlas dýchá.
"Řekl jsem něco špatně?" zeptal se smutným tónem a přešel blíže k Oliverovi.
"Všechno je špatně. Ty a já. Sakra! Už je to dlouho, co k tobě sakra něco cítím, ale nechci, nechci cítit něco ke klukovi. Vždycky jsem si říkal, že to je v pohodě, že se vlastně nic hroznýho nestane, ale když jsem viděl, jak na to někteří lidé reagují. Třeba tvůj táta by zabil mě i tebe. Nebo kluci ve škole, co by mi na to řekli? Že jsem zasranej teplouš? To já nechci," křičel Oliver.
"Jak to můžeš vědět. Vždyť lidi nejsou tak hrozný. Kolik celebrit je takových a pořád jsou to miláčci. Nemůžeš si přeci dělat hlavu kvůli nějakejm blbům ze školy."
"Ne?! Co, když na nás začne třeba někdo pokřikovat na ulici hmm? To by ti bylo příjemný," křičel Oliver dál a z očí se mu pomalu začaly valit slzy. Když to Francis uviděl, tak na nic nemyslel. Rychle k němu přešel a pevně ho objal.
"Nikdo ti nemůže nakazovat, koho budeš mít rád a koho ne. Je to tvoje věc a nenech si do toho od lidí kecat jasně?" držel ho stále a cítil, jak Oliver kývá hlavou. Pak se od sebe odtáhli. Stáli tam a dívali se na sebe. Franci zvedl ruku a palcem otřel Oliverovi slzu z tváře. Ruku na ní nechal a pomalu si začal blonďáka přitahovat k sobě. Ten začal s hlubokým nádechem zavírat oči a už jen čekal, kdy se konečně jeho rty dotknou těch, po kterých tak dlouho toužil.
ČTEŠ
Francis & Oliver
Teen Fiction"Jednou, až budeš mít rodinu a děti, tak si na mě vzpomeneš a možná jim i o mně budeš vyprávět."
