Feel it still [The Marauders CZ FF] /POZASTAVENO/

●Prolog●

....

...."Paní doktorko!!"

"Ona dýchá sama! Rychle, pojďte sem!

Dýchá!!"

--------------------------------------

"Vnímáš nás, Catherine?"

Jediné, co jsem dokázala, bylo poslouchat.

Pravidelné pípání přístrojů mě znervózňovalo.

A pak se mi vrátil i zrak.

Někdo mi svítil do očí. Mohla jsem zamrkat. Potom to přestalo.

"Kde to jsem?"

Místo odpovědi jsem uslyšela nějaké šuškání.

"..Zavolejte ho."

Byla jsem úplně vyčerpaná, ale tělo se mi kupodivu uvolnilo.

Víčka mi během několika minut spadla a mně se podařilo usmát. Ještě jsem neusínala s takovou úlevou.

Jsem naživu.

--------------------------------

Zase to pípání.

To snad nikdy neskončí.

Otevřela jsem oči.

Vedle mé postele seděl starý pán. Jeho dlouhý plnovous, bílý jako sníh, mi byl povědomý. Toho muže znám.

"Co mi chcete.." Snažila jsem se udržet oční kontakt.

"Posaď se."

Jeho věta mě zaskočila. Jak se mám posadit?

"Nemám sílu, pane.."

Zvedl nad hlavu nějaké dřívko a něco zamumlal.

Vystřelila jsem do sedu a začala mě šíleně třeštit hlava.

"Dost!! Co se to děje?!"

Pípání prudce zrychlovalo.

"Tohle nebylo v dohodě!!" Vyjekla ta osoba co předtím šeptala.

"Musím.. Je to pro její dobro, věřte mi."

Myslela jsem, že zemřu. Každý kus mého těla stal se rozžhaveným uhlíkem a každá mozková buňka vysílala nekonečnou bolest. Nemohla jsem dýchat.

Začala jsem se dusit.

"ZASTAVTE TO!!"

Tajemné bradavické chodby. Chladná podlaha. Kroky z druhé strany.

Začala jsem bolestí ječet, aniž bych se nadechla. Nešlo to.

Je konec.

"Vždyť ji zabijete!! Sestři, zavolejte někoho!!"

"Vzpomeň si. Naber energii." Řekl muž klidně.

Tvář mého bratra ve svitu měsíce.

Mé tělo se přestalo okysličovat.

Omdlévala jsem.

Ostrá čepel projíždí mým masem.

"Spi."

Luskl prsty a na někoho zakřičel: "Zapomeňte!!"

To bylo to poslední, co jsem slyšela.

Pád z útesu. Můj řev. Mé prosby.

Je konec.

---------------------------------

Otevřela jsem oči s neuvěřitelnou lehkostí.

Ležela jsem na zádech. Nade mnou zářily hvězdy a noční vzduch příjemně ovýval mé spocené čelo. A pak ve mně hrklo. Slyšela jsem praskající oheň.

Kde to jsem?

Neměla jsem chuť řešit zrovna tohle. Mohla jsem dýchat normálně, mohla jsem pohnout rukou, aniž by mě to unavilo k smrti a už jen to mi přinášelo neskutečný pocit štěstí. Pomalinku jsem si setřela rukávem pot z čela.

Vtom někdo zakašlal.

Vystřelila jsem leknutím do sedu a ihned toho litovala, protože se ozvaly mé znehybněné svaly. Semkla jsem rty bolestí.

"Episkey."

Byl to ten stejný muž. Seděl naproti mně. Mířil na mě hůlkou a vyřkl kouzlo. Náhle se moje svaly mohly pohybovat bez problémů.

"Mockrát děkuju." Špitla jsem. Došlo mi, že si konečně začínám vzpomínat.

Chvíli jen tiše zíral do země. Konečně jsem se mohla porozhlédnout.

Seděli jsme u táboráku na rozsáhlé prázdné louce. Nikdo jiný tu nebyl. Moje mysl začala vysílat jakési signály.

A v setině sekundy jsem si vzpomněla.

"Brumbále!!" Vyjekla jsem. Zíral na mě a nic neříkal.

To na téhle louce mi tenkrát oznámil, že nastupuji na školu.

"Bradavice!" Tentokrát se na mě usmál a promluvil vstřícným hlasem:

"Já věděl, že to zvládneš.

Musím ti toho hodně vysvětlit."

-------------------------------

Brumbál mi tu noc vylíčil úplně vše.

Od mé zkažené rodiny, přes pokus o vraždu až po 4 roky téměř beznadějného komatu.

Na všechno jsem si vzpomněla a nezvládla jsem udržet city na uzdě. Prostě jsem se rozplakala. Bylo mi příšerně.

Dokud neřekl tu větu.

"Tvá pověst mi však nebrání tě vzít zpět.

Půjdeš se mnou?"