Feel it still [The Marauders CZ FF] /POZASTAVENO/

●Kapitola druhá●

Na nástupišti byla hlava na hlavě.

Všichni se cpali do vlaku a většina u toho ještě plakala rodičům v náruči. Bylo to krásné. Sdílela jsem jejich radost, i když jsem ji nemohla sama prožít. Stačila chvilinka a prožívala jsem spíš bolest, někdo do mě totiž vrazil. Spadla jsem na zem a slyšela smích.

"Čum na cestu!"

Byl to kluk stejného věku, dlouhé blond vlasy se mu táhly k ramenům. Znechuceně se šklebil a stejně jako jeho přátelé měl zelenou kravatu. "Tebe jsem tu ještě neviděl." Vyprskl. "Co to máš na hlavě? To tě posrala sova?" Narážka na mé bílé vlasy mě zabolela. Ostatní se smáli. Vstala jsem a naštvaně odešla. Oni mě ale zastavili. "Copak? Nestihneš vláček? Co nevidět odjede a ty tu budeš stát sama." Ten blonďák mi flusl do obličeje. Do očí se mi hnaly slzy. Nebyla jsem schopná cokoliv říct.

"Nechte ji na pokoji!!"

Otočila jsem se překvapeně za tím hlasem. Byla to dívka s krátkými hnědými vlasy, které perfektně doplňovaly brýle. Až na identickou zelenou kravatu vypadala jako hezká a milá studentka. "Stojí ti to za to, Luciusi?? Kliď se mi z očí! Ta dívka má horší minulost než by sis ty vůbec dokázal představit." Její sebevědomý hlas skupinku očividně rozhodil. Jmenovaný Lucius se ale nedal. "Winterová musí zase rýpat. Taky chceš zmeškat vlak? Pořádně si rozmysli co říkáš, princezno." Beze slova vstoupila do davu a vlepila mu pořádnou facku. Nikdo ani nešpitl. "Často lituju, že musíš dělat ostudu naší koleji." Procedila mu mezi zuby u obličeje s naštvaným výrazem. Neměl odvahu něco říct. Nikdo z nich. Usmála se na mě, vzala mě za ruku a odvedla pryč.

Až když mě zatáhla na kupé a zavřela za námi dveře, poděkovala jsem jí. "To nestojí za řeč." Pomohla mi s kufrem nahoru. Pak jsem se ale zarazila.

"Jak.. jak víš o mé minulosti?"

Po tváři se jí kutálela slza. "Řeknu ti to jindy. Teď se o tom nechci bavit, ano? Ale slibuju, že ti pomůžu, když budeš potřebovat." Rozhodilo mě to, ale nakonec jsem řekla jen prosté 'dobře'. Bylo ticho, a tak jsem se rozhodla ho prolomit.

"Já jsem Catherine, a ty?" Přátelsky jsem k ní natáhla ruku. S úsměvem ji přijala. "Theresa." Do kupé najednou vtrhly dvě dívky a začaly na Theresu ječet. "Holky moje!!" Začaly se objímat. Sedla jsem si k oknu a přemýšlela nad světem. Asi 10 minut si povídaly o všem možném a pak mě Theresa představila.

A konečně to bylo tady.

Vlak zachrčel, zahoukal a začal pomalu rachotit po kolejích. Holky sdílely stejnou radost.

"Jedeme!!"