Feel it still [The Marauders CZ FF] /POZASTAVENO/

●Kapitola dvanáctá●

Cestou na Tessin pokoj jsem jí řekla o knize a ona vše odkývala. "Víš, co je zajímavé?" řekla najednou. "Severus se takhle k nováčkům nechová." Nechápavě jsem na ni pohlédla. "Jak to myslíš?"

"Snaží se ukázat, že není jen tak někdo. Ale u tebe, u tebe se choval podivně. V životě jsem ho neviděla, aby se k někomu natolik přiblížil." Pokrčila jsem rameny. Kdo by se takhle nechoval, když chce knihu rodiny, která se podílela na špatné pověsti smrtijedů? Potlačila jsem smích a vstoupila do pokoje.

O černovlasém chlapci už nepadlo ani slovo, protože se holky musely připravit na hodinu lektvarů, která za čtvrt hodiny začínala. Já nad ním však dumala po celou tu dobu. Měla jsem nepopsatelný pocit. Byl to strach, možná i jistá část adrenalinu, doprovázena pocitem nejistoty. Vše to ze mě ale spadlo hned, jak jsem v doprovodu natěšených kamarádek kráčela na hodinu.

Bohužel, ani během výuky jsem nedokázala nemyslet na špatný pocit v mém těle. Nevidím důvod, proč bych za ním měla jít, ale zároveň ve mně vyvolal takový respekt, že mi to nějakým záhadným způsobem brání odporovat.

První hodinu se toho moc nedělo. Měla jsem další za dvacet minut, takže jsem si jen došla k sobě do pokoje pro učebnici a poté se odebrala k učebně.

A tam, na druhém konci chodby, stál Remus. Podlamovala se mi kolena z jeho krásného úsměvu. Poberti se opírali o zeď a evidentně měli o čem mluvit.

Když jsem procházela okolo, všichni mě pozdravili. "Catherine, můžeš na slovíčko?" Remus ke mně udělal dva kroky a pak vykročil stranou. Jemu bych odsouhlasila snad všechno na světě. Kluci pobaveně koukali a Sirius zahvízdal. Remus se ho snažil ignorovat. "Byl jsem za knihovnicí a prý o žádné takové knize nikdy ani neslyšela." Zněl starostlivě. I přes to se ale pokusil o neutrální hlas. Přikývla jsem. Rozhodla jsem se, že mu o Severusovi říkat nebudu. Alespoň ne před dnešním večerem. Z přemýšlení mě vytrhl brýlatý James, který z ničehonic hlasitě zavyl jako vlk, po čemž následoval smích všech. Všech, kromě Remuse. "Ale notak, chlape," poplácal ho Sirius po rameni, "děláme si jen srandu. Teď dlouho úplněk nebude, tak budeš mít klid." Remus kývl a když jsem se nadechovala na otázku, o čem to mluví, zavrtěl hlavou a naznačil mi, ať to nechám být.