Feel it still [The Marauders CZ FF] /POZASTAVENO/

●Kapitola první●

Od té doby uběhly tři dny. Teď jsem na pokoji Děravého kotle a čekám na Brumbála.

Už jsem zase v obraze. Po čtyřech letech v komatu. Vím o sobě a o světě ale jen základní informace. To v srdci musím teprve poznat.

Vstoupila jsem na balkón a sledovala nic netušící mudly. Atmosféra Londýna mě uklidňovala. Připadám si jako někdo speciální, když se dívám, jak obyčejní lidé běží do práce a do obchodu a prožívají ten obyčejný život. A zrovna já mám tu čest žít život kouzelníka.

"Catherine, vyrážíme." Zaburácel ředitel a usmíval se na celé kolo. Opustila jsem balkón a úsměv mu oplatila. "Jdeme nakupovat."

"Jelikož jsi zameškala 4 roky," Začal Brumbál po cestě k obchodům. "budeš potřebovat studovat dvakrát víc věcí." Kývla jsem. Bylo mi to jasné. Důležité je, že se můžu hýbat. Že už mi nejde o život. "Samozřejmě o tom informuji profesory. Ach u Merlinových vousů, Ollivanderovi hůlky!" Podívala jsem se tím směrem. Byla jsem nevýslovně šťastná. Mám šanci studovat. Když jsem s Brumbálem, cítím se jako součást rodiny.

Vybrala si mě ona. Nádherná hůlka z rohu jednorožce, kolem které se táhla štíhlá spirála. Brumbál vypadal pyšně.

Jsem šťastná, opravdu šťastná.

Nevydržela jsem to a ještě v obchodě mu padla kolem krku. "Děkuju vám.. Děkuju za všechno." Po tváři se mi začaly kutálet slzy. "Nic to nebylo." Pohladil mě po zádech. "Zachránil jste mi život, pane řediteli. Do smrti vám budu vděčná." Byl rád. Cítila jsem to.

A dodržím to.

Celé nákupy mi Brumbál říkal pár věcí ohledně učebnic, které jsme koupili spolu s pláštěm. Madame Malkinová je opravdu milá žena..

A teprve když se ředitel ujistil po páté, že mám všechno, šli jsme na máslový ležák. "Těšíš se?" Zeptal se. Místo odpovědi mi opět stekla slza po tváři. "Jsem naživu, jsem tady." Usmál se. "Beru to jako ano." A tak jsme jen stáli u vysokého kulatého stolečku před Děravým kotlem, popíjeli ležák a sledovali dění. Byla jsem až po uši naplněna odhodláním a štěstím.

Stan nás odvezl na nádraží. Myslela jsem, že se pozvracím. Ale teď už stojíme před obrovskou vstupní branou. Popadla jsem kufry a podívala se na Brumbála.

"Jsi statečná a silná dívka, Catherine. Věřím v tebe. A teď upaluj, ať stihneš vlak!"

Usmívala jsem se jako sluníčko a naposledy ho objala. "Děkuju."

Když jsem procházela kolem nástupišť, sledovala jsem mudly, jak se loučí se svými dětmi. "Tak takové to je." Povzdechla jsem si. Veliká cedule nástupiště 9 ale odpoutala mou pozornost. Pečlivě jsem sledovala sloupy a pak zahlédla nějakého kluka, jak se rozeběhl a během vteřiny byl fuč. Nahlas jsem se zasmála a postavila jsem se před sloup. Bylo mi jedno, kdo všechno mě slyší. "Nashle Londýne, nashle zlý světe!" Tři dlouhé skoky. Pak tma.