LOVCI STÍNŮ✔

ZAČÁTEK

Bylo pošmourné odpoledne jedné listopadové soboty. Celou oblohu pokrývaly mraky , které každým okamžikem hrozily prudkým lijákem. Mlžný opar stoupající nad lesy splýval s oblohou a člověk měl dojem, že kdyby vylezl na nejbližší kopec, mohl by se šedých mraků dotknout.

Při vstupu do lesa zahalilo okolí mírné šero. Po zemi se valily bílé chomáčky mlhy a holé borůvčí se krylo pod jejich příkrovem. Okolí jako by vyrůstalo z bílé kaše, proti níž se navlhlé kameny statných mraků zdály černé. Lesní ticho přetínalo jen občasné zapraskání větviček pod podrážkami bot.

Bloumala jsem lesem a nasávala atmosféru přírody. Když jsem procházela ztichlou přírodou , která už byla v očekávání blížící se zimy , nechala jsem myšlenky volně plynout. Každá podobná procházka mi přinášela vnitřní klid a zaháněla každodenní starosti.

Spolu s varovným zavoláním sojky jsem sebou trhla. Ale hned jsem se tomu usmála. Moje přítomnost ji vylekala, tak na mně upozorňuje ostatní. Jenže povyk ve větvích nepřestal. Přeběhl mi mráz po zádech. Rozhlédla jsem se kolem sebe , ale viděla jsem jen obyčejný les. Znenadání sojka umlkla a já měla vážně chuť rozběhnout se domů.

,,No tak , neblázni. Vždyť se chováš jako malé dítě . Nic se neděje," vykládala jsem nahlas a zároveň uvažovala , že uklidňování sebe sama bych si měla lépe nacvičit.

Měla jsem pocit, že tu něco není v pořádku. Netušila jsem proč, ale celá jsem se klepala. Když mě nohy začaly poslouchat , otočila jsem se rozhodnutá vyrazit rovnou k domovu.

Neudělala jsem ani dva kroky a všimla jsem si postavy asi dvě stě metrů přede mnou. Přes mlhu nebylo pořádně vidět , o koho jde. Zatímco jsem ho pozorovala , vydal se směrem ke mně. Něco v jeho pohybu mě znepokojovalo. Mlha se mu svíjela kolem nohou a téměř to vytvářelo dojem, jako by se vznášel nad zemí.

Jakmile jsem spatřila jeho tvář, bylo mi jasné, že jsem ji ještě neviděla. Určitě bych si ho pamatovala. Z pod hřívy tmavých vlasů mě pozorovaly úhlově černé oči. Jsem malá a skoro každý je vyšší než já , ale on byl skutečně obr . A zcela zjevně mířil přímo ke mně .

Co sakra budu dělat? Ta otázka mi letěla hlavou , když jsem stále na místě neschopná pohybu a strach ve mně narůstal světelnou rychlostí.

Když jsem se po něm zase podívala , byl skoro u mně. Chybělo pouze pár kroků a mohli jsme se dotknout. Výraz jeho obličeje mě v další vteřině přesvědčil , že to není sen. Přesto , že každá buňka v mém těle se vzpírala vědomí, že jde o skutečnost .

Nade všechnu pochybnost proti mě stál upír. Při pohledu do jeho očí jsem měla dojem, jako by se přede mnou otevíral chřtán hladového lva. Dřív jsem si nedokázala představit , co znamená černější než nejčernější noc, ale od té chvíle to vím naprosto přesně. Barva jeho očí se nedala popsat přesněji.

,,Ty víš, kdo jsem , viď?" Hlas měl jako politý medem, jenže ten jako by pouze překrýval chuť jedu. Nebezpečí mu čišelo ze všech pórů.

,,S nevěřícností se setkávám často. Lidé se rádi dívají na horory a podobné filmy. Na filmovém plátně jim připadáme zajímavý, možná dokonce přitažlivý . Ale když mě pak potkají , nedokáže jejich mozek zpracovat, že bych mohl být skutečný.

Tady mi jde o život! Je tohle konec? Blesklo mi hlavou.

,,To ses tady objevil jen tak náhodou a napadlo tě , že už jsi dlouho nejedl , tak mě chceš zabít? " Vyletělo mi z pusy.

,,Ale podívejme, takové silácké řeči. To bych od tebe nečekal , působila jsi na mně spíš jako poseroutka. Abys chápala, nějakou dobu jsem tě sledoval. A mám-li říct pravdu, přišlo mi zábavné , že tak ráda čteš o upírech." Temnýma očima kolem mne stahoval neviditelnou smyčku.

Zkusila jsem zaplašit veškeré nepodstatné myšlenky a zuřivě jsem kroutila hlavou ze strany na stranu. Než jsem stihla párkrát otočit hlavou, uslyšela jsem ten nejstrašnější zvuk na světě.

Byl to on, začal se smát. Zlověstný smích , který používají ve filmech , je oproti tomu čajíček pro princezny.

Najednou byl konec. Nejspíš to trvalo pár vteřin, ale mně připadaly jako věčnost.

Přinutila jsem se mu podívat znova do očí. Triumf v nich měl doslova vypálený. Bezděky mi vyletěla ruka k hrdlu. On ten pohyb sledoval s jistou grácií.

,,Neboj, nezabiju tě."

Vycházejí ty slova z jeho úst? Určitě ne!

Jak jsem vstřebávala jeho slova, došlo mi, že nelže. Tak proč tohle všechno?

Co se tu kruci děje? Sledovala jsem jeho tvář a snažila se z ní něco vyčíst.

Pohnul se . Nejdřív jsem si toho vůbec nevšimla , pohyboval se neuvěřitelně pomalu. Začal kolem mě kroužit jako sup na mršinou.

,,Když mě nechceš zabít, tak proč tu jsi?" Zeptala jsem se .

,,Někomu dlužím službičku, ani se nedivím , že tě chtěl najít. Havraní vlasy splývající ve vlnách do půli zad, zelené pronikavé oči, zajímavá vůně." Přičichl ke mně a zase se stáhl. ,,Jak na tebe koukám , rodí se mi v hlavě úplně nový plán. Být upír není takové , jak si můžeš představovat. Naštěstí se brzy dozvíš pravdu ."

On ze mně chce udělat upíra!! Nevěřícně jsem na něho zírala. Jeho pohled se mi vpaloval hluboko do mozku , oči mu žhnuly zadržovanou žádostí. Už se nemohl dočkat, až ochutná moji krev.

,,Takhle sis konec života jistě nepředstavovala, myslím samozřejmě lidského života. Je to zvláštní, viď? Tolik jsi toho o upírech četla , a teď je tu jeden z nich, aby tě učinil nesmrtelnou." Usmíval se čím dál krutěji.

,,Ta tvoje víra v dobrý konec , jež se ti zračí v očích , je skoro dojemná. Nikdo ti nepomůže, dobrý konec nenastane. Ne ,dobrý jak pro koho . Můj bude vítězný. Vy lidé jste vskutku zvláštní. Naděje umírá poslední. " Propaloval mě nenasytným pohledem a přesně dokázal vyjádřit moje pocity. Nahánělo to strach. Ale ten nebyl nic ve srovnání s děsem, který mě svíral při myšlence na blížící se smrt.

,,Nikdo tě nezachrání, nikdo takový neexistuje. "

,,Existuje , jen ty o tom nemáš nejmenší ponětí," ozval se za jeho zády klidný hlas.

Najednou jako by čas vybočil ze svého tempa a před mýma očima se střídaly scény hodné hollywoodských filmařů.

Upír se s neznámým mužem vrhli proti sobě. Byl to opravdu souboj dvou titánů. Přetlačovali se spolu a neočekávaně proti sobě podnikali zuřivé výpady. Každou chvíli bylo slyšet varovné vrčení následovné výkřiky bolesti . Po několika minutách padli k zemi. Převalovali se v cárech mlhy a dál se jeden po druhém nepříčetně sápali.

Vývoj souboje mi unikal. Nezbývalo než čekat , jaký výsledek z toho vyplyne pro mě . Když začaly do vzduchu létat kousky upířího masa , raději jsem zavřela oči. Po dlouhé době najednou, jako rána z čistého nebe , všechno utichlo.

Odvážila jsem se otevřít oči, abych zjistila , jak souboj dopadl. Dva kroky ode mě stál muž , který mě zachránil. Moment, opravdu mě zachránil, nebo to byl souboj o kořist?

První část mého příběhu je u konce a já doufám , že se vám líbil.❤❤
Na obrázku Alex❤