LOVCI STÍNŮ✔

NEZKROTNÁ

Už ani nepočítám, jak dlouho tu jsem.  Přestala jsem to počítat po dvou měsících. Myslela jsem si, že mě tu někdo najde a zachrání, ale mýlila jsem se.  Bojím se o mamku. Musí mít strašný strach. Kdybych ji tak mohla ještě vidět.

-----------------------------------------------------------

Další ráno mě zase vzbudily kýblem vody a fackou zleva zprava.

,,Tak co? Už jsi za ty dva měsíce dostala rozum? "

,,Nebudu s vámi spolupracovat! Nikdy !!"

,,Jak tedy chceš. Danieli, postoupíme v mučení o další level. " Zachechtal se Stefan.

Daniel mě vzal za ruce a vytáhl mě na nohy. Jsem už tolik zesláblá , že se ani na těch nohách neudržím.
Vezme mě do nějaké místnosti a ruce mi vloží do nějakých kožených pout. S nohama udělá to samé, takže tu teď visím , jak hadrová panenka. Na hlavu mi pak dá něco železného, je to tak těžké, že mi to hlavu převáží dopředu.

Stefan si pak stoupl za nějaký přístroj a ďábelsky se usmál.

,,Tak koťátko, začneme s mučeníčkem."

A zapne to...

Takovou bolest jsem nikdy nezažila.
Do hlavy mi bodá tisíc nožů a vysílají mi bolest do každé části mého těla.
Po chvíli omdlím...

-----------------------------------------------------------

Když se vzbudím , pořád visím. Akorát na hlavě už nemám tu strašnou věc.

Po chvíli za mnou přijde Daniel a rozváže mě. Pak mě vezme do náruče a položí na gauč hned vedle. Pak mi podá flašku s vodou.

,,Na, tady máš. Určitě jsi strašně dehydratovaná a motá se ti hlava.
Je mi líto, že tohle musíš zažívat, ale nemám na výběr. Stefan je můj starší bratr, tak snad chápeš. "

Mírně pokývnu hlavou, že rozumím.

Daniel se mírně usměje a odejde.

Další den zase oba dva přijdou a Stefan se na mě usměje .

,,Tak co? Pořád s námi nechceš spolupracovat?"

,,Nechci!"

,,Jak chceš. Danieli, nasaď jí to na hlavu.".......

-----------------------------------------------------------

Po dalších dvou měsících , denodenního mučení , se nakonec vzdám. Štve mě, že jsem nevydržela až do konce, ale už jsem začala mít pocit , že pomalu šílím. A tak jsem svolila s tréninky.

-----------------------------------------------------------

,, Musíš se soustředit! " Řve už na mě poněkolikáté Stefan.

Trénuji už měsíc, ale stále nic se neděje. Myslím si, že si mě spletli. Mají mě za nějakého anděla nebo co. Vůbec jim nerozumím , ale dělám , že ano, aby mě zase nemučili.

,,Opiš rukama kruh a zvedni je před sebe. V hlavě musíš myslet na energii, která se střebává do tvých dlaní a pak ji vypustí ven. Musíš si to představit a víc se snažit!" Kárá mě Stefan.

,, Vždyť se snažím!" zavrčím naštvaně.

Zavřu oči a Představím si , jak se mi okolo dlaní shromažďuje světlo a je ho tam čím dál víc. Rukama udělám oblouk a natáhnu je před sebe. Pak otevřu oči a ... Nic.

,, Prostě to nejde!" Zařvu už naštvaně.

,, Dobře, pro dnešek si odpočiň, zítra to zkusíme znovu. "

Stejně si myslím, že to nezvládnu. Opravdu moc bych si přála, aby mě pustili a já mohla zase žít normální život.