LOVCI STÍNŮ✔

ABEL

Nově příchozí vypadal jinak než upír, z něhož zůstaly jen kousky něčeho neurčitého, rozmetané všude v dosahu deseti metrů. Kaštanové vlasy měl rozježené kolem hlavy. Čokoládově hnědé oči a mužné rysy z něj dělaly přesně ten typ, ze kterého jdou ženy do kolen. I přes oblečení bylo poznat , že nejde o žádnou třasořitku.

Když jsem se mu podívala do očí, vyslal směrem ke mně ten nejzářivější úsměv na světě. Odrážel se mu v očích a propůjčoval jim jiskrný výraz. Na prchavý okamžik jsem se cítila zcela výjimečně.

Pak jsem se jako mávnutím kouzelného proutku probrala. Sice zabil toho druhého , ale to neznamená, že jsem v bezpečí. Zaregistroval změnu, jíž jsem prošla, a okamžitě nasadil důstojný výraz.

,,Mne se bát nemusíš. Tohle nebyl souboj o jídlo." Pronesl to stejně klidným hlasem , jakým upoutal pozornost svého soka. Trochu mě zarazilo, že o mně mluvil jako o jídle, ale nijak mě neohrožoval.

,,Nemám se bát ? Před chvílí jsi na kusy rozcupoval mnohem většího protivníka a já ti sahám sotva po ramena. Navíc nejsem upír. Jestli se mě rozhodneš zabít, nemám obsolutně žádnou šanci. " Kde jsem přišla na tak logickou výpověď , nechápu dodnes.

,,Kdybych si přál tvou smrt , mohl jsem ho nechat dokončit, nač se chystal," řekl s povytaženým obočím.

Stejně jako jsem předtím věděla, že to nedopadne dobře, u tohohle upíra jsem cítila, že mě nezabije, že mě opravdu zachránil. Zároveň jsem si uvědomila, že jsem jen o vlásek unikla smrti. Teď jsem se mohla na zemi válet mrtvá já. Vlastně ne , byla by ze mě upírka. Ale proč? Proč mě nechtěl zabít?

Dolehla na mě tíha celé situace a najednou mě opustily síly. Veškerý adrenalin vyprchal a podlomila se mi kolena. Zachytil mě dřív, než bych tvrdě dopadla na zem. Nechala jsem se od svého zachránce konejšit. Nic neříkal , jen mě pevně držel v náručí.

Nevím, jak dlouho jsme tam seděli. Když jsem nabyla pocitu, že už se zvládnu trochu pohnout, otočila jsem hlavu a podívala se na něj. Díval se hluboko do lesa, ve tváři zamyšlený výraz.

,,Jak se jmenuješ?"

,,Ábel, " odpověděl šeptem.

,, Já jsem Alex . Děkuju za záchranu ." Zase se usmál . Bylo to něco ve smyslu : nemáš zač, celé dny někoho zachraňuju. Aniž bych to dokázala ovlivňit, stekly mi po tváři první slzy. Brečela jsem a střídaly se ve mně různé pocity.

Vděčnost za to, že jsem naživu.stud kvůli pláči. Zmatenost. Úleva. A mnoho dalších, které jsem nedokázala určit. V hlavě mi bouřil vír emocí, jenž mě pomalu vtahoval do sebe. Neměla jsem sílu s ním bojovat, raději jsem se nechala unášet. Nakonec jsem usnula hlubokým klidným spánkem.

Tak už jsme na konci druhé kapitoly . 😄😄❤ Doufám , že se vám stále tato kniha Líbí ❤
Na obrázku Abel ❤