Jela jsem autobusem domů. Pouštěla jsem si písničky a přehrávala si dnešek. Znáte ten pocit kdy si ze dne pamatujete jen jeden okamžik? Pro mě to byl ten kdy jsme na sebe asi 5 vteřin koukali. Z očí do očí. Byl to ten vzácný moment, kdy se cítíte úžasně.
Ježiši musím vystoupit!
Doma se mi nechtělo vůbec ale vůbec nic dělat. Chtěla jsem jen ležet a představit si ještě jdou ten pocit... ten pocit když se na mě usmívá.
Při téhle myšlence jsem usnula.
Ráno mě probudilo nesnesitelné pískání budíku. Je to vážně jako kdyby vás někdo praštil do hlavy kladivem a pískalo vám v uších.
Nechtělo se mi vstávat. Ten den nebyla hodina s Mayerovou tak nebylo proč vstávat.
Nakonec mě vykopla mamka z postele.
Neochotně jsem teda šla do koupelny, umyla se, oblékla si ty nejbyčejnější kousky z mé skříňka šla do školy.
Vůbec to nechtělo skončit. Minuty byli jako hodiny a já se nedokázala soustředit.
Šlo to takhle až do úterý. Ten den jsem měla přijít k ní do kabinetu.
Bylo to fakt zvláštní. Měla jsem pocit že se rozbrečím. V ten den mi totiž oznámila že....
"Nemá to smysl. Já z tebe nic nedostanu. Nechceš mi nic říct a přes to tu spolu sedíme...."
"Já vam to jen nedokážu říct do očí...."
Snažila jsem se to zamluvit, ale ještě v ten den jsem jí napsala že se spolu už nemusíme vídat, nechci to dál řešit a podobné kraviny.
Jenže jsem netušila že mě to bude tak štvát.
ČTEŠ
Moje Učitelka
RomancePříběh o dívce, jenž hledala pozornost u ženy, která jí byla nejblíž. Takže u její učitelky. O žárlivosti Lásce A Škole
