Moje Učitelka

Schůzka 1.

Ráno. Většinou se mi ráno nechce z postele ale dneska jsem vystřelila jako blesk. Umyla jsem se a oblékla jsem si černé džíny, černé tílko a červenou košily jsem si uvázala okolo pasu. Koukám na hodinky. 7:46 ???????????!!!!!!!!!!! Utíkala jsem na autobus a jen tak tak jsem to stihla.

Když jsem vešla do třídy, bylo tam podezřele moc ticho...
Já: "Co se děje ?"
Wendy: "Píšem z Češtiny."
Já:"Coo? Jak? "

Super, hned první hodinu dostat za čtyři...dneska to bude ještě zajímavý.

Čas vůbec neutíkal. Každá minuta byla jako hodina. Nemohla jsem se dočkat až půjdu za ní...
Konečně zvonilo! Ani jsem nešla na oběd. Šla jsem ven ze školy aby jsem si ještě před tím zakouřila.

Po tom co jsem se odregovala a uklidnila, jsem vešla do školy. Doslova jsem se plížila po chodbě. U kabinetu jsem si dobře promyslela strategie a zaklepala jsem...
Nebyla tam. Chvíli mě nenapadlo nic co bych  mohla dělat. Nakonec jsem si sedla na lavičku a čekala.
Kde je? Po 10ti minutách mi docházela trpělivost.
Najednou se ozvalo klepání podpatků.

Pohled učitelky  (bude vždy tímhle písmen)
Šla jsem po chodbě a viděla jí tam. Seděla na lavičce a vypadala smutně... no spíš otráveně. Trošku jsem se zdržela na obědě takže asi musela dlouho čekat.

U: "Promiň zdrželi mě u oběda, znáš to... debata o žácích."
Aha to měl být asi pokus o vtip...
Já: " Jo, no nevadí."
U: " Tak pojď "

Odemkla dveře a společně jsme vešli do dveří. Vonělo to tam takovou specifickou vůní... a ten její parfém... Co to plácám?!

U:"Posaď se."
Řekla to a usmála se
U: "Tak... co mi povíš o tom dopise."
Mlčela jsem, soustředila jsem se jenom na ten okamžik. Nic jiného mě v tu chvíli nezajímalo. Jen Já, ona a ticho.
Já: " Ummm co by jste chtěla slyšet?"
U: " Dobře... proč se řežeš, ukážeš mi ruce? "
Kývla jsem. Vyhrnula mi opatrně rukávy a s hrůzou v očích si prohlédla rány. Já zase je mlčela.
U: " Proboha! Proč? "
Řekla a objala mě. Pevně mě držela.

Viděla jsem co si udělala a nevěřila jsem  tomu. Byla to vždycky tak hodná a milá holka... musela jsem jí obejmout. Stuha a pak se začala třást. Pustila jsem jí a znovu ji posadila do křesla.

U: " Nechceš třeba čaj? Nebo tak?"
Já: " Né to je dobrý."

Měla jsem z toho hrozně příjemný pocit ale celou dobu jsem jí lhala, protože nic z toho nebylo skutečné... Žádné problémy, žádné řezání ani cigára. Dělala jsem to jen pro to aby jsem mohla být s ní.

Když jsem jela domů, napsala jsem  jí sms:

Vím že jsem vám toho dnes moc neřekla ale bude to lepší. Můžeme se někdy sejít?