Prokletí Tesáků

1.kapitola

Sedím na střeše našeho starého domu a sleduji západ slunce. Pečlivě se snažím vše zapisovat, tedy ne, jak vypadá západ slunce, ale myšlenky, pocity a otázky, které ve mě vyvolává. Vlastně ani nevím proč, ale v poslední době si vedu něco jako deník a píšu si tam vše. Kdyby se někomu jinému dostal do rukou, než mojí rodině, obratem ruky by mě, i celou mojí rodinu dokázal zničit. Další varianta je, že by nevěřil a pouze by se nad tím zasmál, nebo bych též mohla skončit v blázinci. Obsah tohoto rudého sešitu s pevnýma deskama, by mohl být pro zkušeného sociologa, tak pikantní, že by odborně mohl diagnostikovat, že jsem na pokraji zbláznění a rovnou by mi vyhledal, toho nejlepšího, psychiatra. Teď když tak přemýšlím, tak si zrovna nejsem jistá, jestli s tím sociolog má něco společného.

"Jsi v pořádku? " posadil se ke mě otec.

Vydala jsem ze sebe něco, jako souhlasný zvuk a nadále jsme pouze v tichosti sledovali nádherný západ slunce.
Jak by řekli lidé, můj otec je skutečně krásný muž. Delší hnědé vlasy, které mu končily zároveň s mandibulou mu vítr zfoukával do protáhlé bílé tváře. Jeho pronikavé zlatavé oči, schované pod jemným hnědým obočím, mě vždycky velmi uklidní a utěší od bolesti , když je třeba. Otec často nosí gotické oblečení, takže ani dnešek není výjimkou. Velice obdivuji jeho černý plášť až po lýtka. Když vezmu v potaz náš rod, tak můj otec sice vypadá, jako jeden z nich, ale rozhodně se tak nechová. Narozdíl od jiných našeho rodu se chová, jako když mu srdce tepe, i když to tak již mnoho staletí není.

"Mariett, vím, že jsi z dneška nervózní, ale nelze se tomu vyhnout. Už jen kvůli tomu, co jsi. " prolomil otec mé tiché snění.

" Já vím, otče "

Jemně se mu zvedli koutky úst a vytvořili mu na tvářích malinké dolíčky.

" Všechno nejlepší, měsíčku"

Z pláště vytáhl dárek zabalený v šedivo- bílém papíru náhodně pokapaný rudou barvou, která znázorňovala krev. Chvíli jsem dárek pouze držela v ruce a druhou rukou ho jednou pohladila po okraji. Pak jsem se konečně rozhodla, že dárek otevřu.

"To je nádhera " řekla jsem skoro neslyšně, ale bystré uši mého otce to jistě zaslechly.

" Můžu? "

Kývla jsem a natočila jsem se zády k otci. Nahrnula své husté hávraní vlasy dopředu, aby nepřekážely. Otec mi svými hedvábnými rukami zapl náhrdelník na krku a následně mi věnoval polibek do vlasů.

Tolik bych teď chtěla říct ta slova. Slova, která se jen tak neříkají. Ano, chci říct mému otci slova vyznávající lásku, ale ne však lásku, kterou mezi sebou mají otec a dcera, ale lásku k muži, kterého miluju. Miluju svého otce, jako muže. Miluju Ethana a nic se na tom nezmění, však místo těchto slov mu řeknu pouhé "děkuji" a pevně ho uchopím do objetí. Jeho chladné bledé ruce si mě přitáhly k tělu a já tak mohla nasát jeho příjemnou čokoládovou vůni.

"Začínají přicházet hosti, měsíčku, měla by ses jít připravit. "

Kývla jsem souhlasně hlavou a otec elegantně skočí ze střechy dolů k prvním hostům. Chvíli tam ještě zůstanu a sleduji přicházející hosty se kterými se vítají moji rodiče. Já z nich znám jen pár strýčků, tet, babiček a dědů a to je asi 10 lidí z těch pětiset co mají dorazit. Upřímně si nejsem jistá jestli se do našeho domu všichni vejdou.
Velmi opatrně se vydám, po kluzké střeše, ke střešnímu oknu a proklouznu jim do svého pokoje.
Posadím se na postel s nebesy a nohy složím do tureckého sedu. Měla bych se převléct, nalíčit a loučit se sama se sebou, ale místo toho vezmu do rukou svůj deník a začnu psát.